Madonka s bylinkami

Někdy se v životě stanou věci, které si ani po letech neumím vysvětlit.

Asi před deseti lety mě sestra prosila, abych přijela na Slovensko a na pár dní jí pomohla s péčí o našeho tátu. Maminka už nežila a on zůstal v domě sám.

Nebylo to pro mě jednoduché rozhodnutí.

Do toho domu jsem se vracela po mnoha letech. Byl plný vzpomínek, které nebyly hezké. Táta býval přísný, často výbušný a naše dětství nebylo šťastné. Přesto jsem cítila, že je správné přijet.

Když jsem dorazila, sestra mi vysvětlila, jak všechno dělá a co táta potřebuje. Už byl starý a paměť mu nesloužila jako dřív. Usmíval se na mě, ale místo dcery mě považoval za svou sestru. I když jsme ho víc krát opravovali, bylo vidět, že je v tom  svém světě spokojenější.

Každé ráno jsem mu připravovala snídani, nosila noviny a chystala oběd. Po jídle si většinou šel lehnout nebo luštil křížovky. Dny plynuly klidně.

Až do jednoho rána.

Vyšla jsem před dům pro noviny. Zrovna šla kolem sousedka, kterou jsem znala už od dětství. Zeptala jsem se táty, jestli ji můžu pozvat dále na kávu.

Seděli jsme u stolu, povídali si a chvílemi se i smáli.

Když tatínek dosnídal, náhle vstal.

Podíval se na sousedku a přikázal jí, aby okamžitě odešla.

Nejdřív klidně.

Pak začal křičet.

Najednou jsem před sebou neviděla starého bezmocného muže.

Viděla jsem svého otce z dětství.

Stejného, který kdysi křičel na maminku i na nás.

Sousedka odešla.

Chtěla jsem jen odnést hrnek ze stolu. Táta po mně prudce sáhl a já rukou narazila do porcelánového šálku.

Nebyla to velká rána.

Ale v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Nemohla jsem promluvit. Rozbrečela jsem se a utekla k sestře.

Večer jsem měla horečku, přišla jsem o hlas a pravá ruka začala silně otékat.

Druhý den jsem odjela zpátky do Prahy.

Navštívila jsem lékaře.

Na ruce nebyla žádná otevřená rána. Jen otok, zarudnutí a velká bolest. Několik měsíců jsem docházela na převazy a kontroly. Ruka se ale nelepšila.

Jednoho dne mi lékař po dalších týdnech řekl:

„Zajděte raději do nemocnice.“

Odcházela jsem domů bezradná.

Sedla jsem si na lavičku na zahradě a rozplakala se.

Když jsem se po chvíli rozhlédla kolem sebe, něco se v záhoně zalesklo.

Byl to malý starý medailonek.

Vzala jsem ho domů a opatrně očistila.

Na jedné straně byla Madona.

V ruce držela košík s bylinkami a jako by na ně ukazovala.

Seděla jsem nad tím dlouhou chvíli.

Pak jsem si řekla:

„Možná je čas znovu věřit tomu, čemu věřím celý život.“

Sundala jsem obvaz a začala si ruku mazat mastí z vlastních bylinek.

Dvakrát denně.

Třetí večer jsem si obvaz už nevzala.

Ráno jsem se při vstávání lehce dotkla polštáře.

Zabolelo to.

Na ruce něco vyčnívalo.

Vzala jsem vatový tampon a opatrně místo očistila.

Najednou se uvolnil malý tmavý kousek skla.

Za chvíli ještě jeden.

Tentokrát měl tvar drobného skleněného srdíčka.

Dodnes nevím, jak se tam mohly dostat.

Na ruce jsem nikdy neměla otevřenou ránu ani žádné pořezání.

Po jejich vyjmutí se rána během několika dnů zahojila.

Nevím, jak si to vysvětlit.

Nevím, jestli to byla náhoda.

Nevím ani, proč jsem právě v ten den našla medailonek s Madonou a bylinkami.

Vím jen jedno.

Od té doby ještě víc věřím tomu, že příroda dokáže člověku pomoci víc, než si někdy umíme představit.

A také věřím, že některé věci v životě nemusíme umět vysvětlit.

Stačí je s pokorou přijmout.

Darina