Na zahradě je léto nejkrásnější

Jsou krásné teplé letní dny a na zahradě je stále co dělat.

Brzy ráno je potřeba zalít záhony. Když neprší a nemáme dost dešťové vody, napustíme večer sudy hadicí, aby měla voda čas se přes noc ohřát. Ranní zálivka je pro rostliny ta nejlepší.

Když přijdou opravdová vedra, vezmeme konve do ruky ještě jednou – až večer, když slunce zapadá a zahrada se pomalu ukládá ke spánku.

Odměnou je pohled na zeleninu, které se letos opravdu daří.

Po oporách se pnou dlouhé hadovky, na záhonech dozrávají rajčata nejrůznějších odrůd a každý den je co sklízet.

Úrody máme tolik, že se rádi rozdělíme se sousedy.

My jim doneseme čerstvou zeleninu a oni nám na oplátku odvezou posekanou trávu do sběrného dvora nebo přinesou ovoce, které na naší zahradě neroste.

Právě to se mi na životě na vesnici moc líbí.

Lidé si tady dokážou pomáhat úplně přirozeně, aniž by za všechno čekali odměnu.

Když přijde večer, rozděláme si malý ohýnek, opečeme buřty a připravíme velkou mísu zeleninového salátu z vlastní zahrady.

Sedíme spolu, povídáme si a užíváme si klid.

Někdo jezdí za odpočinkem k moři.

Já mám svůj malý kousek ráje tady.

Na naší zahradě.

A víte, co u nás nikdy nechybělo?

Velká pozinkovaná vana.

Nemáme bazén a ani po něm netoužíme.

Ráno vanu napustíme vodou a slunce ji během dne krásně ohřeje.

Odpoledne si do ní vlezu a najednou se vrátím o mnoho let zpátky.

Vzpomenu si na dětství.

Bylo nás doma pět dětí a právě v takové obyčejné pozinkované vaně jsme celé léto dováděli, cákali na sebe vodu a smáli se od rána do večera.

Dnes, když v té vaně sedím, uvědomuji si, že ke štěstí člověk vlastně nepotřebuje mnoho.

Kousek zahrady.

Trochu slunce.

Dobré sousedy.

A vzpomínky, které ani po letech neztratily svou krásu.

Darina