Nevíte si rady? Jsme tady pro vás.

Zdraví bez iluzí je služba, která pomáhá člověku zorientovat se. 

Někdy jde o zdraví.

Někdy o tvrzení, které jsme někde slyšeli, četli nebo viděli a nevíme, co si o něm máme myslet.

Jindy máme před sebou dokument, kterému nerozumíme, dostali jsme odpověď od úřadu nebo jiné instituce, potřebujeme něco reklamovat, nesouhlasíme s něčím a nevíme, jak postupovat.

A někdy jednoduše nevíme, na koho se obrátit.

Právě proto jsme tady.

Nemusíte všechno hledat sami.

Zeptejte se nás.

Pošlete nám otázku, tvrzení, článek, rozhovor, studii, fotografii, dokument nebo třeba název léku či doplňku, kterému nerozumíte.

Podíváme se na dostupné informace a zdroje a srozumitelně vám vysvětlíme:

Co víme.
Co nevíme.
Co lze ověřit.
A kde jsou pochybnosti.

Nebudeme rozhodovat za vás.

Chceme vám pomoci, abyste se v problému zorientovali a mohli se sami dobře rozhodnout.

A pokud zjistíme, že je potřeba obrátit se na lékaře, právníka, úřad, spotřebitelskou poradnu nebo jiného odborníka, řekneme vám to.

Pokud je možné dohledat konkrétního odborníka, jeho rozhovor, přednášku, knihu, odbornou práci, zákon, dokument nebo jiný důvěryhodný zdroj, ukážeme vám ho přímo.

Protože nechceme, abyste věřili jen nám.

Chceme, abyste mohli sami vidět, slyšet a číst, z čeho naše odpověď vychází.

Máte otázku nebo problém?

Napište nám do poradny nebo 

na email darbylin.cz@gmail.com

 

 CO JSME ZKOUMALI

PŘÍBĚH 01 – Jsou léky na předpis třetí nejčastější příčinou úmrtí?

PŘÍBĚH 02 – Co vlastně jíme? Hmyz v potravinách: Nechci ho jíst. Jak poznám, že tam je?

PŘÍBĚH 03 – Co s námi dělá pobyt mezi stromy?

PŘÍBĚH 04 – Co potřebuje váš žaludek ráno?

PŘÍBĚH 05 – Pijeme opravdu čistou vodu?

PŘÍBĚH 06 – Müsli – opravdu zdravá snídaně?

PŘÍBĚH 07 – Čekáte, balík měl přijít k vám. Nakonec si pro něj máte přijít vy.

PŘÍBĚH 08 – Vážený člene. Jenže… jakého členství?

PŘÍBĚH 09 – A co když jednou nebudeme muset chodit do práce?

PŘÍBĚH 10 – Třicet let starý dluh

PŘÍBĚH 11 – připravujeme

 

Jsou léky na předpis třetí nejčastější příčinou úmrtí?

Peter C. Gøtzsche to tvrdí. Poslechněte si nejdříve jeho vlastní slova.

Než vám o Peteru Gøtzschem cokoli řekneme, poslechněte si ho přímo.

🎧 PŘEHRÁT ROZHOVOR →

Poslechněte si, co říká o lécích na předpis, jejich účincích a rizicích i o farmaceutickém průmyslu.

Možná s ním budete souhlasit.
Možná ne.
Možná vás některé jeho názory překvapí.

A právě proto chceme začít u zdroje.

Kdo je Peter C. Gøtzsche?

Peter C. Gøtzsche je dánský lékař, výzkumník a autor. Je specialistou vnitřního lékařství a dlouhodobě se zabývá klinickým výzkumem a hodnocením účinnosti a bezpečnosti léčby.

V roce 1993 se podílel na vzniku Cochrane Collaboration, mezinárodní sítě zaměřené na hodnocení zdravotnických důkazů.

Napsal také řadu odborných článků a knih, ve kterých se věnuje lékům, psychiatrii, farmaceutickému průmyslu a zdravotnickému výzkumu.

[Jeho knihy a publikace →]

Co vlastně tvrdí?

Ve své odborné práci z roku 2014 napsal velmi silné tvrzení:

„Léky na předpis jsou třetí nejčastější příčinou úmrtí po srdečních onemocněních a rakovině.“

Toto tvrzení skutečně ve své odborné práci uvádí.

Ale co přesně tím myslí?

Z jakých údajů vychází?

Jak tento závěr vznikl?

A odpovídají tomu i jiné dostupné zdroje?

Právě to chceme zjistit.

[Přečíst původní odborný článek →]

A teď otázka pro nás všechny

Možná vás při poslechu napadla ještě jiná otázka.

Vím vlastně, proč užívám všechny své léky?

Vím, k čemu každý z nich je?
Vím, jak mi má pomáhat?
Vím, jaká má rizika a nežádoucí účinky?
A pokud jich užívám několik, vím, jak se mohou navzájem ovlivňovat?

Neznamená to, že máme sami přestat užívat léky.

Znamená to, že se máme ptát.

Můžeme se svého lékaře zeptat:

Proč tento lék užívám?
Jak poznáme, že mi pomáhá?
Je stále potřeba?
Jaká má rizika?

To nejsou otázky proti lékařům.

Jsou to otázky o našem vlastním zdraví.

Zdraví bez iluzí

Nechceme vám říkat, jestli máte Peteru Gøtzschemu věřit.

Nejdříve vám ukážeme, co skutečně říká, kdo to říká a z čeho vychází.

A potom se společně podíváme na data.

Protože cílem není najít někoho, komu máme věřit.

Cílem je lépe se zorientovat.

 

konec PŘÍBĚHU 01

---

PŘÍBĚH 02

Co vlastně jíme?

Hmyz v potravinách: Nechci ho jíst. Jak poznám, že tam je?

Co je pravda, co je mýtus a co nám skutečně říká etiketa

Možná jste si tuto otázku už někdy položili.

Na internetu se kolem hmyzu v potravinách objevuje spousta informací. Některé jsou pravdivé, jiné přehnané a další jsou úplně mimo realitu. Člověk pak snadno získá pocit, že se jednoho dne probudí a zjistí, že hmyz je najednou ve všem – v mouce, chlebu, těstovinách i sušenkách.

Jenže skutečnost je jiná.

Ano, některé druhy hmyzu mohou být v Evropské unii za určitých podmínek používány jako potravinová ingredience.

Ne, neznamená to, že hmyz najdeme automaticky v běžné mouce nebo v každém chlebu.

A pokud ho ve svém jídle nechceme, je úplně legitimní chtít vědět, jak ho poznat a jak se mu při nákupu vyhnout.

Ale proč vlastně hmyz do potravin přidávat?

To je možná ještě zajímavější otázka než samotné označování.

Hmyz se v posledních letech představuje jako alternativní zdroj bílkovin. Uvádí se jeho využití jako potraviny s obsahem bílkovin, tuků a dalších živin a také argumenty spojené s jeho chovem a využitím zdrojů.

To všechno jsou legitimní důvody, proč se o hmyzu jako o potravinářské surovině mluví.

Ale je potřeba rozlišovat dvě věci:

„Hmyz může obsahovat bílkoviny.“

a

„Člověk potřebuje jíst hmyz, aby měl dostatek bílkovin.“

To druhé z prvního tvrzení automaticky nevyplývá.

A právě tady je podle nás na místě trochu zdravého odstupu.

Pokud někomu hmyz jako potravina vyhovuje, je to jeho rozhodnutí.

Pokud ho někdo jíst nechce, není potřeba mu vysvětlovat, proč by si měl svůj názor změnit.

Člověk má mít možnost rozhodnout se, co bude jíst.

„Já to prostě jíst nechci.“

A víte co?

To je naprosto v pořádku.

Někdo hmyz běžně jí. V některých částech světa jde o tradiční součást jídelníčku.

Pro jiného člověka je ale představa, že má jíst cvrčka nebo moučné červy, jednoduše nepřijatelná.

Může mu vadit:

• samotná představa konzumace hmyzu,
• chuť nebo struktura,
• způsob získávání potraviny,
• obava z alergické reakce,
• nebo prostě fakt, že o takovou potravinu nemá zájem.

A není nutné nikoho přesvědčovat, že jeho odpor je „iracionální“.

Stejně tak ale není nutné tvrdit, že každý hmyz v potravinách je jed.

Rozumná cesta je někde mezi těmito dvěma extrémy.

Vědět, co kupujeme.

A rozhodnout se sami.

Hmyz už v některých potravinách být může

Tohle není internetová fáma.

Některé konkrétní druhy a formy hmyzu jsou skutečně povoleny jako potravinářské ingredience.

Můžeme se například setkat s:

• cvrčkem domácím (Acheta domesticus),
• potemníkem moučným (Tenebrio molitor),
• sarančí stěhovavou (Locusta migratoria),
• potemníkem stájovým (Alphitobius diaperinus).

Neznamená to však, že tyto suroviny mohou být přidány kamkoli a v jakémkoli množství. Pro jednotlivé autorizované potraviny existují konkrétní podmínky použití. Některé jsou například povoleny ve formě prášku, jiné v dalších stanovených formách. V lednu 2025 byl například povolen také UV-ošetřený prášek z celých larev potemníka moučného (Tenebrio molitor).

To je důležité vědět.

Ale stejně důležité je vědět i toto:

Povolení určité ingredience neznamená, že ji musí výrobci používat.

A už vůbec neznamená, že je automaticky ve všech podobných potravinách.

Takže je hmyz v každé mouce?

Ne.

Tohle je jeden z nejčastějších strašáků, který se kolem tématu objevuje.

Běžná pšeničná mouka není automaticky hmyzí mouka.

Stejně tak obyčejná žitná, ovesná nebo celozrnná mouka není automaticky smíchaná s práškem z cvrčků jen proto, že existují potraviny, do kterých lze hmyzí ingredienci použít.

Pokud výrobce záměrně přidá hmyzí složku, musí být tato skutečnost uvedena v označení výrobku. SZPI výslovně uvádí, že informace o přidaném hmyzu musí být uvedena ve složení a u příslušných hmyzích ingrediencí jsou stanoveny také zvláštní informace týkající se možných alergických reakcí.

Takže není potřeba luštit tajné kódy.

Stačí číst etiketu.

Podívali jsme se na obyčejnou mouku

A teď prakticky.

Místo dohadů jsme vzali konkrétní výrobek a podívali se, co skutečně píše na obalu.

Na obalu je uvedeno:

Složení:

Pšenice potravinářská

Dále je uvedeno:

Výrobek obsahuje lepek.

Výživové údaje na 100 g:

• • 348 kcal
  • tuky 1,5 g
  • z toho nasycené mastné kyseliny 0,3 g
  • sacharidy 71,0 g
  • z toho cukry 2,0 g
  • bílkoviny 11,3 g

 

• sůl 0,01 g

A teď to nejdůležitější.

Vidíme zde někde cvrčka?

Ne.

Vidíme zde potemníka moučného?

Ne.

Je zde uveden hmyzí prášek nebo jiná hmyzí ingredience?

Ne.

Z této etikety tedy můžeme udělat jednoduchý a férový závěr:

V seznamu složek není uvedena žádná záměrně přidaná hmyzí ingredience.

A přesně tolik bychom z etikety měli vyvozovat.

Nemusíme z toho dělat ani senzaci, ani další teorii.

A co když je hmyz v chlebu?

Může být. Ale nemusí.

Pokud výrobce použije například povolený hmyzí prášek jako jednu ze složek chléb, musí být tato složka uvedena v označení.

Například bychom mohli vidět něco ve smyslu:

prášek z Acheta domesticus (cvrček domácí)

V takovém případě není co řešit.

Ano, výrobek obsahuje záměrně přidanou hmyzí ingredienci.

Pokud ale složení obsahuje například:

pšeničná mouka, voda, žitná mouka, droždí, sůl…

a žádná hmyzí složka tam uvedena není, nemáme na základě etikety důvod tvrdit, že výrobce do chleba záměrně přidal hmyzí moučku.

Nemusíme hledat žádný „tajný kód“

Možná jste někde slyšeli, že hmyz lze poznat podle nějakého E-čísla nebo zvláštního kódu.

Tak to nefunguje.

Neexistuje jeden univerzální „hmyzí E-kód“, který bychom měli hledat.

Rozhodující je název složky uvedený ve složení.

Můžeme narazit například na názvy:

• Acheta domesticus – cvrček domácí
• Tenebrio molitor – potemník moučný
• Locusta migratoria – saranče stěhovavá
• Alphitobius diaperinus – potemník stájový

nebo na označení příslušné zpracované formy, například prášek či sušená forma.

Nemusíte si tyto latinské názvy pamatovat.

Stačí vědět, že pokud nechcete hmyz v potravině, má smysl přečíst složení a hledat konkrétní hmyzí ingredienci.

A co alergie?

Tady je dobré být opravdu pozorný.

U některých hmyzích potravin existuje možnost alergické reakce. EFSA upozorňuje například na možnost reakcí u lidí, kteří mají alergii na korýše nebo roztoče; u některých výrobků mohou hrát roli také alergeny související s krmivem hmyzu.

Proto se u hmyzích ingrediencí řeší nejen jejich použití, ale také jejich označování z hlediska možných alergických reakcí.

To je důležitá informace především pro lidi, kteří už nějakou potravinovou alergii mají.

A opět platí:

Nejde o strašení. Jde o informovanost.

„Ale proč mi to tam vůbec někdo chce dát?“

Tohle je otázka, kterou bychom podle mě neměli shazovat ze stolu.

Důvody mohou být různé.

Hmyz může být pro výrobce zajímavý jako alternativní zdroj bílkovin nebo jako nová potravinářská surovina. Může být součástí nových produktů a může oslovovat určitou skupinu zákazníků.

Ale zároveň platí:

To, že je nějaká surovina zajímavá pro výrobce nebo část trhu, ještě neznamená, že ji musí chtít každý spotřebitel.

A to je podle nás naprosto legitimní postoj.

Nemusíme tvrdit:

„Hmyz je jed.“

Stejně tak nemusíme přijímat tvrzení:

„Hmyz je budoucnost a měli bychom ho všichni jíst.“

Mezi těmito dvěma extrémy existuje něco velmi jednoduchého:

Já si rozhodnu sám, co chci jíst.

Je hmyz zdravější než běžné potraviny?

Tady bychom měli být opatrní.

Ano, některé hmyzí produkty mohou mít poměrně vysoký obsah bílkovin. EFSA ale upozorňuje například na to, že stanovení obsahu bílkovin u hmyzích produktů může být ovlivněno přítomností chitinu, který je součástí exoskeletu.

A hlavně:

„Obsahuje bílkoviny“ není totéž jako „je to pro člověka nezbytná nebo zdravější potravina“.

Bílkoviny přece získáváme z obrovského množství běžných potravin.

Takže pokud někdo nechce jíst hmyz, opravdu není důvod mu tvrdit, že bez něj bude mít nedostatek bílkovin.

Co tedy dělat při nákupu?

Pokud hmyz v potravinách nechcete, není potřeba propadat panice.

Stačí několik jednoduchých kroků.

1. Najděte na obalu „Složení“

Neřiďte se jen přední stranou obalu nebo reklamním názvem výrobku.

2. Přečtěte celý seznam složek

Zvlášť u výrobků, které mají více ingrediencí.

3. Hledejte hmyzí ingredienci

Například:

Acheta domesticus

Tenebrio molitor

Locusta migratoria

Alphitobius diaperinus

nebo příslušné české označení či název zpracovaného hmyzího produktu.

4. U nebalených potravin se také ptejte

Například u pečiva prodávaného volně nemusí být informace přímo na sáčku, ale informace o složení musí být spotřebiteli dostupná. SZPI uvádí, že u samoobslužně prodávaných potravin, jako je pečivo, mají být údaje o složení uvedeny například na regálové etiketě v bezprostřední blízkosti potraviny.

5. A když si nejste jistí?

Zeptejte se.

To je někdy nejlepší ochrana spotřebitele.

Jedna důležitá hranice

Ještě je potřeba rozlišit jednu věc.

Když mluvíme o hmyzu v potravinách, může si někdo představit, že pokud se v zemědělské surovině někdy objeví nějaká biologická stopa nebo nečistota, jde automaticky o „přidávání hmyzu do potravin“.

Tak to není.

Něco jiného je:

výrobce záměrně přidá hmyzí prášek jako ingredienci

a něco jiného:

zemědělská surovina může při pěstování, sklizni a zpracování obsahovat přirozené nebo nevyhnutelné stopy biologického původu.

Tyto dvě věci bychom neměli směšovat.

Pokud tedy na obalu běžné mouky vidíme pouze:

Pšenice potravinářská

nemáme z toho dělat závěr:

„Určitě je tam tajně namletý hmyz.“

Stejně tak ale není potřeba tvrdit něco, co etiketa říct nemůže.

Držme se toho, co můžeme ověřit.

Co je tedy pravda?

Ano, některé druhy hmyzu jsou dnes v EU povolené jako potraviny nebo potravinové ingredience.

Ano, mohou se objevit v některých výrobcích.

Ano, existují důvody, proč se o jejich využití v potravinářství uvažuje.

Ano, u některých lidí je potřeba brát vážně možnost alergické reakce.

Ale z toho nevyplývá:

„Hmyz je v každé mouce.“

Ani:

„Každý chléb může tajně obsahovat cvrčky.“

A už vůbec ne:

„Když kupujete běžnou mouku, nemáte šanci zjistit, co v ní je.“

Naopak.

Pokud je hmyz použit jako záměrná ingredience, má být spotřebitel o jeho přítomnosti informován v označení výrobku.

A co když hmyz v jídle prostě nechci?

Pak ho nemusíte jíst.

Nemusíte dokazovat, že je jedovatý.

Nemusíte dokazovat, že je nezdravý.

Nemusíte se hádat s člověkem, kterému chutná.

Stačí říct:

„Já ho jíst nechci.“

A je naprosto rozumné chtít vědět, co si kupujete.

Proto má smysl číst etikety.

Ne proto, abychom se báli každého sáčku mouky.

Ale proto, abychom nepřenechali rozhodování o našem jídle reklamě, trendům ani sociálním sítím.

Zdraví bez iluzí

Možná je právě tohle na celé věci nejdůležitější.

Nemusíme hmyz démonizovat.

Ale nemusíme ho ani obdivovat.

„Nemusíme věřit každému poplašnému příspěvku.“

Ale stejně tak nemusíme přijímat každé tvrzení o tom, že nějaká nová potravina je automaticky „lepší“, jen proto, že je moderní.

Můžeme se jednoduše ptát.

Co to je?

Proč to tam je?

Potřebuji to?

Chci to?

A hlavně:

Je to skutečně uvedeno ve složení?

Protože zdravý vztah k jídlu nezačíná strachem.

Začíná informovaností a možností volby.

A pokud hmyz v jídle nechceme?

Přečtěme si etiketu a rozhodněme se sami.

Nechceme hledat něco, čeho bychom se měli bát.

Chceme vědět, co skutečně jíme.

A ještě jeden návrh na závěr

Napadá nás otázka, která podle nás stojí za veřejnou diskusi:

Proč by potraviny obsahující záměrně přidanou hmyzí ingredienci nemohly být v obchodech přehledně označené a soustředěné na jednom místě?

Představme si například regál nebo jeho jasně označenou část s nápisem:

POTRAVINY OBSAHUJÍCÍ HMYZ

Zde najdete výrobky, do kterých byla záměrně přidána hmyzí ingredience.

Kdo chce takové potraviny vyzkoušet, ví přesně, kam jít.

A člověk, který je jíst nechce, se tomuto prostoru jednoduše vyhne.

Nemusel by pročítat drobná písmena na desítkách obalů. Nemusel by při každém nákupu přemýšlet, zda se v novém výrobku neobjevila nějaká neznámá ingredience. A nemusel by mít pocit, že se mu někdo snaží něco podstrčit.

Je to podle nás především otázka přehlednosti a práva na informovanou volbu.

Stejně jako existují v obchodech oddělené sekce pro bezlepkové, veganské, bio nebo speciální potraviny, proč by nemohla existovat jasně označená část pro výrobky, které obsahují záměrně přidanou hmyzí ingredienci?

Neznamenalo by to, že hmyz označujeme za špatný.

A neznamenalo by to ani, že ho zakazujeme.

Jen bychom oběma skupinám spotřebitelů usnadnili život:

Kdo ho chce, snadno ho najde.

Kdo ho nechce, snadno se mu vyhne.

A možná právě takhle vypadá skutečná svoboda volby v obchodě.

Neříkat lidem, co mají jíst.

Ale dát jim jasnou a viditelnou informaci a možnost vybrat si sami.

 

konec PŘÍBĚHU 02

---

 

PŘÍBĚH 03

Co s námi dělá pobyt mezi stromy?

Dotkněte se stromu. Co se v tu chvíli skutečně děje?

Richard Feynman, les a otázka, na kterou možná neznáme tak jednoduchou odpověď

Že les léčí.

Že pobyt mezi stromy snižuje stres, uklidňuje tělo a dokonce mění některé procesy v našem organismu.

Některá z těchto tvrzení znějí velmi přesvědčivě.

Jiná už trochu jako pohádka.

A právě proto nás zaujal příběh člověka, který se na svět díval trochu jinak.

Jmenoval se Richard Feynman.

Nebyl léčitel.

Nebyl guru.

Nebyl autorem motivačních videí.

Byl fyzik, učitel a nositel Nobelovy ceny za fyziku. A přesto se v jeho vzpomínkách opakovaně vrací něco velmi obyčejného:

procházky v lese s jeho otcem.

Nejdříve si poslechněte, co vás zaujalo

Nechceme vám předem říkat, jestli má autor videa pravdu.

Nejdříve si ho poslechněte.

Možná vás některé jeho myšlenky zaujmou.

A právě v tom je podle nás zajímavé pokračovat.

https://www.youtube.com/watch?v=Pw-oRfpZpvQ

Protože potom můžeme udělat něco, co se snažíme dělat v celé Zdraví bez iluzí:

podívat se, co skutečně víme.

Kdo byl Richard Feynman?

Richard P. Feynman byl americký teoretický fyzik.

Doktorát získal na Princetonu v roce 1942. Během druhé světové války pracoval v Los Alamos na projektu Manhattan. Později působil na Cornellově univerzitě a na California Institute of Technology – Caltechu.

V roce 1965 získal Nobelovu cenu za fyziku.

Proslul nejen svou vědeckou prací, ale také jako mimořádný učitel a popularizátor vědy.

Jeho slavné přednášky z fyziky se používají dodnes.

Ale nás teď nezajímá Feynman jako slavný fyzik.

Zajímá nás Feynman jako člověk, kterého jeho otec učil dívat se na svět.

Je to pták. Ale co o něm vlastně víme?

Tady je důležité říct jednu věc:

Tohle není příběh, který jsme si vymysleli. Je to Feynmanova vlastní vzpomínka.

Ve své přednášce What Is Science? vzpomíná na svého otce.

Chodili spolu do lesa.

Jeho otec nebyl vědec. Byl obchodník a vědu měl rád. A místo toho, aby svého syna pouze učil názvy rostlin a zvířat, učil ho především pozorovat.

Jednou Feynman jako chlapec viděl ptáka.

Jiný chlapec se ho zeptal, jak se pták jmenuje.

Feynman nevěděl.

Druhý chlapec mu název řekl a naznačil, že jeho otec ho asi vědě nenaučil příliš mnoho.

Jenže Feynmanův otec ho předtím naučil něco jiného:

znát jméno ještě neznamená znát věc.

Feynman to později shrnul slovy:

„The name doesn’t tell me anything about the bird.“

Tedy přibližně:

„Název mi o tom ptákovi vlastně nic neříká.“

A měl pravdu v jednom důležitém smyslu.

Můžeme znát jméno.

Můžeme znát latinský název.

Můžeme znát deset odborných výrazů.

Ale pořád nemusíme vědět, co ten pták skutečně dělá.

Jak se chová.

Čím se živí.

Jak hledá potravu.

Kam odlétá.

Jak se orientuje.

Co učí svá mláďata.

A proč některé věci dělá právě tím způsobem.

Název není vysvětlení.

A to je myšlenka, která podle mě patří i na náš web.

Ještě důležitější je něco jiného

Feynmanův otec svého syna neučil jen to, že názvy nestačí.

Učil ho pozorovat.

Feynman vzpomíná na situaci, kdy společně pozorovali ptáka, který si často zobákem upravoval peří.

Jeho otec se zeptal:

Proč to podle tebe dělá?

Feynman si vytvořil vysvětlení.

Možná má pomačkané peří, napadlo ho, a snaží se ho upravit.

Jeho otec mu ale neřekl:

„Ano.“

Ani:

„Ne, správně je to jinak.“

Ptal se dál.

Kdy by se peří mohlo pomačkat?

Feynman svou teorii rozvíjel.

A potom přišlo to nejdůležitější.

Bylo potřeba se podívat, jestli pozorování skutečně odpovídá tomu, co si myslí.

A ukázalo se, že jeho vysvětlení nebylo správné.

Právě tady je podle mě jeden z nejhezčích momentů celé Feynmanovy vzpomínky.

Věda nezačíná tím, že máme vždycky správnou odpověď.

Začíná tím, že jsme ochotni zjistit, že jsme se mýlili.

Co se vlastně děje v lese?

Feynman vzpomínal, že s otcem v lese pozorovali stromy.

Jak rostou.

Jak soupeří o světlo.

Jak se malé rostliny snaží dostat k paprskům, které proniknou mezi korunami.

Jak se život snaží dostat k tomu, co potřebuje.

Ale jeho otec ho později upozornil ještě na něco jiného.

Celou dobu se dívali na růst.

Jenže v lese probíhá současně také rozklad.

Odumírající stromy.

Staré pařezy.

Houby.

Organické zbytky.

Rozpad materiálu.

A Feynman díky tomu začal vnímat les ne jako obrázek, ale jako proces.

Něco stále vzniká.

Něco zaniká.

Materiály se přeměňují.

To, co jednou vyrostlo, se postupně rozkládá a vrací zpět do koloběhu.

Feynman později vysvětloval, že po pochopení vědy může svět vypadat úplně jinak.

Strom už není jen „strom“.

Je to složitý systém fyzikálních a chemických procesů.

A možná právě proto je zajímavé zastavit se u něj trochu déle.

A teď zpátky k našemu zdraví

Tady bychom se měli na chvíli zastavit.

Protože právě tady může vzniknout velmi snadná past.

Člověk slyší:

Feynman miloval přírodu.

Lidé chodí do lesa.

Výzkumy ukazují určité zdravotní účinky pobytu v přírodě.

A z toho se může velmi rychle stát:

„Dotýkejte se každý den stromů a budete zdravější.“

Jenže takový závěr by byl příliš rychlý.

A přesně proto se na něj pojďme podívat bez iluzí.

Co skutečně ukazují studie?

Výzkum pobytu v přírodě a takzvaného forest bathing, tedy pobytu v lese zaměřeného na vnímání prostředí, skutečně existuje.

A není ho málo.

Systematické přehledy a metaanalýzy popisují určité příznivé účinky pobytu v lese nebo přírodě na psychickou pohodu a některé ukazatele stresu. Některé studie například zaznamenaly změny nálady, úzkosti, depresivních příznaků nebo některých fyziologických ukazatelů.

To je zajímavé.

Ale je tu velmi důležitá věta:

Výzkum pobytu v přírodě není totéž jako důkaz, že dotýkání se stromů léčí.

To jsou dvě různé otázky.

A právě tenhle rozdíl bychom měli hlídat.

Les není jen strom

Když člověk jde do lesa, nedělá pouze jednu věc.

Chodí.

Dýchá.

Dívá se kolem sebe.

Slyší jiné zvuky.

Je mimo dopravu a obrazovky.

Může být méně vystaven každodennímu stresu.

Často se pohybuje pomaleji.

Může být sám nebo s někým blízkým.

A samozřejmě se nachází v prostředí, které je úplně jiné než kancelář, nákupní centrum nebo rušná ulice.

Když tedy výzkumníci zjistí, že pobyt v lese má určitý účinek, není automaticky jasné, která část tohoto zážitku za něj může.

Je to samotný les?

Pohyb?

Ticho?

Vůně?

Zvuky?

Světlo?

Kontakt s přírodou?

Odpočinek?

Nebo kombinace několika věcí?

A možná trochu od každého.

A co dotýkání se stromů?

Tady bychom měli být ještě opatrnější.

To, že existují studie o pobytu v lese, neznamená, že máme stejně silné důkazy o tom, že samotný fyzický kontakt se stromem přináší nějaký zvláštní léčebný účinek.

To je důležitý rozdíl.

Můžete si strom obejmout.

Můžete se ho dotknout.

Můžete si k němu sednout.

Můžete kolem něj jen projít.

A může vám to být příjemné.

To všechno je v pořádku.

Ale pokud někdo tvrdí, že dotyk stromu přenáší do člověka nějakou zvláštní léčivou energii, je to už tvrzení, které vyžaduje samostatný důkaz.

A ten bychom neměli vytvářet jen proto, že se nám ta myšlenka líbí.

A právě tady přichází na řadu Feynman

Na Feynmanovi je podle mě krásné právě tohle.

Neříká:

„Věřte mi.“

Spíše nás učí:

„Podívejte se.“

Ptejte se.

Pozorujte.

Zkoušejte.

A hlavně rozlišujte mezi tím, co si myslíme, že víme, a tím, co jsme skutečně zjistili.

Ve své přednášce What Is Science? Feynman popisuje vědu mimo jiné jako ochotu pochybovat o tom, co jsme převzali od ostatních, a znovu se ptát, jak jsme k určitému závěru vlastně došli.

A to je možná mnohem zajímavější poselství než samotné:

„choďte do lesa.“

Možná tedy nemusíme každý den obejmout strom

Možná nám les může dát něco jiného.

Chvíli, kdy nemusíme nic kupovat.

Nic sledovat.

Nic dokazovat.

Nic sdílet.

Můžeme jen jít.

Dívat se.

Poslouchat.

A všímat si věcí, kolem kterých bychom jinak prošli.

Třeba právě stromu.

Ne jako nějakého magického léčitele.

Ale jako něčeho neuvěřitelně složitého, co před námi stojí úplně obyčejně.

A možná právě v tom je ta největší krása.

Co tedy víme?

Více víme o účincích pobytu v přírodě a lese než o samotném dotýkání se stromů.

Některé výzkumy ukazují příznivé účinky na psychickou pohodu a některé ukazatele stresu.

Výsledky ale nejsou ve všech studiích stejné a kvalita důkazů se liší.

Například systematický přehled z roku 2024, který hodnotil přírodní intervence zaměřené na stres, úzkost a depresi, dospěl k závěru, že současné důkazy poskytují jen omezenou podporu pro to, aby byly tyto intervence považovány za hlavní způsob léčby těchto potíží.

Jiný systematický přehled a metaanalýza z roku 2023 našel u takzvaného forest bathing určité příznivé účinky na psychickou pohodu.

To není rozpor.

Je to připomínka, že jedna věc je najít určitý účinek v některých studiích a druhá věc je vědět přesně, jak velký je, proč vzniká a pro koho platí.

A především:

Nemáme důvod zaměňovat příjemný pobyt v lese za léčbu konkrétního onemocnění.

To jsou dvě různé věci.

A možná nám Richard Feynman ukázal něco ještě důležitějšího

Když se příště půjdete projít mezi stromy, můžete udělat malý experiment.

Neobjímejte strom proto, že vám někdo řekl, že vás uzdraví.

Ani ho neodmítejte proto, že vám někdo řekl, že je to nesmysl.

Prostě se zastavte.

Podívejte se.

Jak je kůra popraskaná?

Kde začínají nové větve?

Kam dopadá světlo?

Co roste pod stromem?

Co se děje s listy, které spadly na zem?

Kolik života je kolem vás, který normálně vůbec nevnímáte?

A potom se můžete zeptat:

„Co o tom skutečně vím?“

To je otázka, kterou by podle mě Richard Feynman poznal.

A možná je to také jedna z nejlepších otázek, které si můžeme položit v době, kdy nám internet každý den nabízí tisíce tvrzení o našem zdraví.

Zdraví bez iluzí

Nechceme vám říkat, co si máte myslet.

Chceme vám ukázat:

co víme,

co nevíme,

co lze ověřit

a odkud to víme.

Proto jsme začali u videa.

Potom jsme se podívali na Richarda Feynmana.

A nakonec na vědecké studie.

Ne proto, abychom vám vzali radost z lesa.

Právě naopak.

Možná si po přečtení tohoto článku budete příště v lese všímat ještě trochu víc.

A třeba zjistíte, že k tomu ani nepotřebujete věřit žádné iluzi.

Stačí se dívat.

A ptát se.

Protože někdy je skutečnost mnohem krásnější než příběh, který jsme si o ní vymysleli.

Zdroje

Richard Feynman – What Is Science?
Původní Feynmanova přednáška z roku 1966, ve které vypráví o svém otci, procházkách v lese, ptácích, růstu a rozkladu lesa.

California Institute of Technology – The Feynman Lectures: About the Authors
Základní životopisné informace o Richardu Feynmanovi.

Siah et al. – The effects of forest bathing on psychological well-being: A systematic review and meta-analysis (2023)

Paredes-Céspedes et al. – The Effects of Nature Exposure Therapies on Stress, Depression, and Anxiety Levels: A Systematic Review (2024)

Video uvedené v článku:
„Proč se Každý Den dotýkat stromů – věda, o které se nemluví Richard Feynman @Feynmanovacesta“

 

konec PŘÍBĚHU 03

---

PŘÍBĚH 04

Co potřebuje váš žaludek ráno?

První hodina po probuzení. Co se skutečně děje v našem těle?

Ráno zazvoní budík.

Vstaneme, napijeme se, někdo si dá kávu, jiný snídani. Někdo nejí vůbec.

A přitom se v našem těle už dávno něco děje.

Žaludek, střevo, hormony i celý náš organismus se na nový den připravují ještě dříve, než otevřeme oči.

Možná jste také slyšeli, že právě první věc, kterou ráno uděláme nebo sníme, může být pro naše tělo zásadní.

Ale je to opravdu tak?

Existuje jedna správná věc, kterou by měl každý člověk ráno dát svému žaludku?

Na tuto otázku nás přivedlo jedno zajímavé video.

Nejdříve se podívejte a poslechněte si

Video z kanálu Feynmanova Cesta se právě ranním začátkem dne zabývá.

Mluví o hydrataci, kortizolu, žaludeční kyselině, kávě nalačno, snídani i střevním mikrobiomu.

Než ale přijmeme některé z těchto myšlenek jako pravdu, pojďme se na ně podívat trochu jinak.

Nechceme vám říkat, co máte každé ráno dělat.

Chceme zjistit, co o tom skutečně víme.

https://www.youtube.com/watch?v=6o9P-74u5pE&utm_source=chatgpt.com

Co se s námi děje, když spíme?

I když spíme, naše tělo nespí úplně.

Srdce pracuje, dýcháme, probíhají hormonální změny a naše tělo se řídí vlastními denními rytmy.

Po probuzení se tento systém postupně přepíná do denního režimu.

Jedním z hormonů, který se na tom podílí, je kortizol.

O kortizolu se dnes často mluví jako o „stresovém hormonu“.

To ale není celý příběh.

Kortizol potřebujeme. Jeho hladina se během dne přirozeně mění a ráno bývá vyšší než později během dne.

Takže samotný ranní vzestup kortizolu není známkou toho, že je s námi něco špatně.

Je to součást normálního fungování organismu.

A co tedy žaludek?

Žaludek není ráno prázdná nádoba, do které musíme co nejrychleji něco vložit.

Je to živý orgán, který pracuje podle celé řady signálů.

Vytváří žaludeční kyselinu, má vlastní ochrannou sliznici a jeho činnost souvisí také s nervovým systémem a s tím, co jsme jedli předchozí den.

Proto také každý člověk nemusí reagovat na ranní jídlo stejně.

Někdo se ráno nají a cítí se dobře.

Jiný ráno jíst nedokáže.

A někdo má po probuzení žaludek citlivý, trpí pálením žáhy nebo refluxem.

To je důležitá informace.

Neexistuje totiž jeden žaludek. Existují miliony různých lidí a jejich těl.

Voda po probuzení

Jedna z nejjednodušších ranních věcí je voda.

Přes noc několik hodin nepijeme, takže dát si po probuzení sklenici vody rozhodně dává smysl.

Ale ani tady není potřeba vytvářet z obyčejné vody nějaký zázračný ranní rituál.

Voda není detox.

Není to kouzelný prostředek, který „nastartuje všechny orgány“.

Je to prostě voda.

A naše tělo ji potřebuje.

A potom přichází káva

Pro někoho je to první skutečná ranní radost.

Pro jiného něco, po čem se žaludek ozve.

Káva a kofein mohou ovlivňovat některé tělesné reakce a u některých lidí mohou zhoršovat například pálení žáhy nebo jiné žaludeční obtíže.

Ale ani tady neplatí jednoduché:

„Káva nalačno škodí všem.“

Někomu nevadí vůbec.

Jinému ano.

A právě tady je dobré přestat hledat univerzální pravidlo.

Musíme ráno snídat?

To je další otázka, kolem které vzniklo obrovské množství rad.

„Snídaně je nejdůležitější jídlo dne.“

„Nesmíte jíst hned po probuzení.“

„Musíte nastartovat metabolismus.“

„Nejdříve bílkoviny.“

„Nejdříve ovoce.“

„Nejdříve voda s citronem.“

Člověk aby se v tom vyznal.

Jenže skutečnost je mnohem méně dramatická.

Neexistuje jedna ranní rutina, která by byla správná pro každého člověka.

Důležitější je celý způsob stravování, zdravotní stav, spánek, pohyb a samozřejmě také to, jak se člověk skutečně cítí.

A pozor na rady, které znějí až příliš jistě

Právě kolem jídla a zdraví vznikl obrovský prostor pro nejrůznější rady.

Výživoví poradci, trenéři, influenceři, prodejci doplňků i různé internetové programy nám často říkají, co bychom měli jíst, kdy bychom měli jíst a bez čeho se naše tělo údajně neobejde.

Samotné doporučení ještě nemusí být problém.

Důležité je ale vědět, z čeho toto doporučení vychází.

Je za ním kvalitní výzkum?

Nebo zkušenost jednoho člověka?

Je doporučení stejné pro všechny?

A především – nemá ten, kdo nám radu dává, zároveň něco k prodeji?

To je otázka, kterou bychom si měli klást vždy, když nám někdo nabízí „správnou“ cestu ke zdraví.

Neznamená to, že každý výživový poradce chce vydělat peníze na úkor našeho zdraví.

Znamená to jen, že bychom neměli zaměňovat radu za důkaz.

A pokud nám někdo tvrdí, že právě jeho jídelníček, jeho doplněk nebo jeho ranní rituál je to, co naše tělo nutně potřebuje, je úplně v pořádku se zeptat:

„A jak to víte?“

Právě tady začíná zdraví bez iluzí.

A pak je tu naše střevo

Tady se dostáváme k tématu, o kterém dnes slyšíme stále častěji.

Střevní mikrobiom.

Jednoduše řečeno – obrovské množství mikroorganismů, které žijí v našem trávicím systému.

Vědci dnes zkoumají jejich vztah k trávení, imunitě, metabolismu i dalším procesům v těle.

A je to opravdu zajímavá oblast.

Ale právě tady bychom měli být opatrní.

Když někde uslyšíme:

„Tato potravina opraví váš mikrobiom.“

nebo

„Tento jeden nápoj nastartuje vaše zdraví díky střevním bakteriím,“

měli bychom se zastavit.

Protože mikrobiom není vypínač, který jedním jídlem přepneme z „špatně“ na „dobře“.

Je mnohem složitější.

Takže co má náš žaludek ráno skutečně dostat?

Možná je odpověď překvapivě jednoduchá.

Nemusí dostat všichni totéž.

Někdo chce ráno vodu.

Někdo snídani.

Někdo kávu.

Někdo potřebuje nejdříve chvíli klidu.

A někdo ráno jednoduše nemá hlad.

To samo o sobě neznamená, že dělá něco špatně.

Mnohem zajímavější otázka je:

Co vyhovuje právě mému tělu – a proč?

A pokud máme dlouhodobé potíže, například opakované pálení žáhy, reflux, bolesti, výrazné nadýmání nebo jiné obtíže, pak už nejde jen o ranní rutinu.

V takovém případě je lepší hledat příčinu s odborníkem.

A tady se na chvíli vrátíme k Richardu Feynmanovi

Možná se ptáte, proč se v článku o žaludku najednou objevuje fyzik.

Richard Feynman nebyl lékař ani odborník na výživu.

A právě proto ho sem nedáváme jako člověka, který nám má říct, co máme ráno jíst.

Zajímavý je pro nás něčím jiným.

Svým způsobem přemýšlení.

Feynman často upozorňoval na rozdíl mezi tím, že něco umíme pojmenovat, a tím, že tomu skutečně rozumíme.

A to se k dnešnímu tématu hodí dokonale.

Můžeme říct:

„Tohle je kortizol.“

„Tohle je mikrobiom.“

„Tohle je žaludeční kyselina.“

Ale samotný název ještě neznamená, že víme, co se v našem těle skutečně děje.

A právě tady začíná naše cesta.

Možná tedy není nejdůležitější, co sníme jako první

Možná je důležitější začít si svého těla všímat.

Co se stane, když ráno vypijeme vodu?

Jak se cítíme po kávě?

Máme hlad?

Je nám po snídani dobře?

Nebo nám naopak něco vadí?

To neznamená, že si máme sami stanovovat diagnózy.

Znamená to jen, že pozorovat vlastní tělo není špatně.

Naopak.

Co tedy skutečně víme?

Víme, že naše tělo má své denní rytmy.

Víme, že ráno se mění hladiny některých hormonů.

Víme, že žaludek a celý trávicí systém jsou součástí složitého systému, který není u všech lidí stejný.

Víme, že hydratace je důležitá.

Víme, že káva může některým lidem dělat potíže, ale neznamená to, že je automaticky špatná pro všechny.

Víme, že střevní mikrobiom je důležitý a intenzivně se zkoumá.

Ale také víme něco jiného:

Nemáme jednu univerzální ranní rutinu, která by byla správná pro každého člověka.

A to je možná ta nejdůležitější informace.

Zdraví bez iluzí

Nechceme vám říkat:

„Každé ráno musíte udělat přesně toto.“

Nechceme vytvářet další seznam zákazů a příkazů.

Chceme se společně podívat na to, co se o našem těle skutečně ví.

Co je dobře prozkoumané.

Co je stále předmětem výzkumu.

Co je jen zajímavá hypotéza.

A co už je spíš pěkně zabalený příběh, který zní dobře, ale důkazy pro něj zatím nemáme.

Protože zdraví bez iluzí neznamená, že musíme být ke všemu skeptičtí.

Znamená to umět se zastavit a říct si:

„Dobře. A jak to vlastně víme?“

A možná právě to je nejlepší způsob, jak začít nový den.

Ne slepě věřit.

Ne všechno odmítat.

Ale ptát se. Pozorovat. Ověřovat. A podle toho se rozhodovat.

 

konec PŘÍBĚHU 04

---

 

PŘÍBĚH 05

Pijeme opravdu čistou vodu?

Co nám může prozradit obyčejný kohoutek

Ráno jsem šla do koupelny pustit vodu.

A najednou ze spršky u baterie vypadlo malé sítko.

Bylo špinavé, zanesené a místy úplně zčernalé. Když jsem do něj sáhla prstem, začaly z něj vypadávat drobné černé kousky, rez a další nečistoty.

A v tu chvíli mě napadla úplně obyčejná otázka:

Co to vlastně pijeme?

Možná jste už něco podobného viděli doma.

Možná jste čistili perlátor – malé sítko na konci vodovodní baterie – a překvapilo vás, kolik nečistot se v něm dokáže nahromadit.

A možná vás při tom napadla stejná otázka jako mě:

Je voda z kohoutku opravdu tak čistá, jak si myslíme?

Začněme tím, co víme

Pokud žijete v Praze a pijete vodu z veřejného vodovodu, není důvod automaticky propadat panice.

Pražské vodovody a kanalizace uvádějí, že pitná voda je průběžně kontrolována a její kvalita je sledována během výroby i distribuce. PVK zveřejňuje také pravidelná data o kvalitě vody.

V aktuálně zveřejněných údajích pro Prahu například najdeme hodnoty mikrobiologických ukazatelů, dusičnanů, železa, olova, zákalu a dalších parametrů.

V jednom z přehledů z roku 2026 byl například u kohoutku u spotřebitele uveden průměr olova < 0,001 mg/l, zatímco hygienický limit uvedený v tabulce je 0,01 mg/l.

To je důležitá informace.

Ale…

Je tu jedno velké ALE.

Voda z vodárny není totéž co voda z vašeho kohoutku

Voda má za sebou dlouhou cestu.

Vodárna → vodovodní řad → přípojka → potrubí v domě → vaše baterie → vaše sklenice.

A právě poslední část této cesty máme doma do značné míry ve vlastních rukou.

PVK přímo upozorňuje, že nesprávně navržený nebo provedený vnitřní vodovod může ovlivnit výslednou kvalitu vody na domovním kohoutku. Může se změnit její pach, chuť nebo barva a v některých případech může dojít i k ovlivnění zdravotní nezávadnosti.

Takže otázka není pouze:

„Jaká voda teče z vodárny?“

Měli bychom se ptát také:

„Jaká voda skutečně teče z mého kohoutku?“

A co ty černé kousky?

Tady je potřeba brzdit.

Když v sítku najdeme černé částice, nevíme automaticky, co to je.

Může jít například o usazeniny nebo částice z potrubí či armatur.

Může jít o rezavé či korozní produkty.

Může jít o nečistoty, které se v perlátoru postupně zachytily.

Ale z pouhého pohledu na černý kousek nedokážeme určit jeho složení.

To je přesně místo, kde se nechceme uchylovat ani k panice, ani k falešnému uklidňování.

Nevíme.

A pokud to chceme vědět, existuje jediný opravdu rozumný způsob:

nechat vodu vyšetřit.

Malé sítko, kterého si skoro nevšimneme

Perlátor je ta malá část na konci vodovodní baterie, která vytváří jemnější proud vody.

Je snadné na něj zapomenout.

Jenže právě tam se mohou zachytávat usazeniny a další částice. Americká EPA upozorňuje, že perlátory mohou zachytávat sediment a v určitých situacích i částice obsahující olovo.

To ale neznamená, že každý špinavý perlátor znamená nebezpečnou vodu.

Neznamená.

Ale znamená to, že je dobré si ho občas prohlédnout.

Máme tedy přestat pít vodu z kohoutku?

Ne.

Takový závěr z toho udělat nemůžeme.

Smyslem není lidi vystrašit a přimět je kupovat balenou vodu.

Smyslem je zjistit, co skutečně pijeme.

U veřejného vodovodu existují pravidelné kontroly a zveřejňované údaje o kvalitě vody.

A pokud máme pochybnosti o vodě přímo u nás doma, můžeme ji nechat vyšetřit.

Protože hádat nemusíme.

Převařovat vodu, nebo nepřevařovat?

Možná vás teď napadne:

„Tak ji raději budu převařovat.“

Převaření vody má své místo.

Dokáže velmi účinně zničit bakterie, viry a další mikroorganismy. Proto se používá například tehdy, když je voda mikrobiologicky nejistá nebo je vydáno doporučení vodu převařovat.

Ale pozor.

Převaření není univerzální čistič vody.

Pokud jsou ve vodě některé chemické látky nebo kovy, samotné převaření je většinou neodstraní.

Takže když najdete v sítku u baterie rez nebo černé částice, nemusí být řešením jen hrnec s vodou.

Možná je mnohem užitečnější položit si otázku:

„Co přesně se v mém kohoutku děje?“

A pokud máme pochybnosti, můžeme vodu nechat vyšetřit.

Protože převařit je jedna věc.

Zjistit příčinu je něco jiného.

Co můžete udělat doma?

Začněte úplně obyčejně.

Podívejte se na svůj kohoutek.

Odšroubujte perlátor a prohlédněte si ho.

Je čistý?

Nebo je uvnitř bílý kámen, rez, černé částice nebo jiný sediment?

Kdy jste ho naposledy čistili?

Pokud je zanesený nebo poškozený, vyčistěte ho nebo vyměňte.

A pokud vás zajímá skutečná kvalita vody u vás doma, neposuzujte ji jen podle barvy nebo chuti.

V případě pochybností si nechte vodu vyšetřit.

Státní zdravotní ústav provádí vyšetření vody ze studní i vody z veřejného vodovodu – od základních mikrobiologických a fyzikálně-chemických zkoušek až po podrobnější rozbory podle potřeby.

Prakticky: Chcete vědět, jaká voda teče právě u vás?

Nemusíte hned propadat panice.

Začněte třemi jednoduchými otázkami:

1. Bydlím v domě se starší vodovodní instalací?

2. Jak vypadá můj perlátor a kdy jsem ho naposledy čistil(a)?

3. Chci opravdu vědět, jaká voda teče přímo z mého kohoutku?

Pak existuje jednoduchá cesta:

nechat vodu laboratorně vyšetřit.

Státní zdravotní ústav nabízí vyšetření vody ze studny i pitné vody z veřejného vodovodu a podle potřeby lze zvolit rozsah vyšetření.

To je často užitečnější než internetové dohady.

A co když máte doma studnu?

Tady se dostáváme k další velmi zajímavé otázce.

Možná říkáte:

„Máme vlastní studnu, takže máme vlastní vodu.“

Jenže právně je to trochu jinak.

Studnu můžete vlastnit. Podzemní voda ale není vaším vlastnictvím.

Tohle je důležitý rozdíl.

Studna je vodní dílo, které může mít svého vlastníka. Samotná podzemní voda ale není součástí vašeho pozemku jako váš majetek.

A ještě jedna důležitá věc.

Vlastnit studnu neznamená automaticky mít právo čerpat z ní podzemní vodu bez dalších pravidel.

Pokud k odběru podzemní vody používáte zvláštní technické zařízení, například čerpadlo, potřebujete povolení k nakládání s podzemními vodami. Povolení vydává vodoprávní úřad.

Vlastní studna ale neznamená automaticky vlastní bezpečnou pitnou vodu

A tady je možná ještě důležitější otázka.

Víte, jakou vodu ze své studny skutečně pijete?

Studniční voda může být průzračná.

Může být příjemná na chuť.

Může vypadat úplně normálně.

A přesto bez laboratorního vyšetření nemusíme vědět, co obsahuje.

Státní zdravotní ústav má pro majitele studní samostatná doporučení a nabízí také vyšetření vody ze studny.

Protože u vody ze studny je odpověď ještě jednodušší než u vody z kohoutku:

Podívat se nestačí.

Ochutnat nestačí.

Je potřeba vědět.

Co všechno může být důležité?

U studniční vody může mít význam například:

mikrobiologické znečištění,

dusičnany a dusitany,

železo a mangan,

chemické látky,

ale také stav samotné studny a její okolí.

Neznamená to, že každý, kdo má studnu, má problém.

Znamená to pouze:

Kvalitu studniční vody není dobré odhadovat očima.

A co stará studna?

Tady bychom měli být obzvlášť opatrní.

Staré studny mohou mít dlouhou historii.

Mohou být desítky let staré.

Mohou ležet v prostředí, které se během let změnilo.

V jejich okolí mohou být jiné zdroje znečištění než v době, kdy byla studna vybudována.

Proto otázka:

„Pijeme ze studny bezpečnou vodu?“

nemá jednu univerzální odpověď.

Správná odpověď zní:

Nechte ji vyšetřit.

Co jsme tedy zjistili?

Co víme?

Veřejná pitná voda je kontrolována.

Existují pravidelné údaje o její kvalitě.

Domácí vodovodní instalace může mít na výslednou vodu vliv.

Perlátor může zachytávat sediment a další částice.

U studniční vody má smysl sledovat její skutečnou kvalitu laboratorním rozborem.

Co nevíme?

Co přesně byly černé kousky v mém sítku.

Bez laboratorního vyšetření to určit nejde.

Co lze ověřit?

Kvalitu vody v konkrétní lokalitě.

A v případě pochybností také kvalitu vody přímo u vlastního kohoutku.

U studny můžeme ověřit jak její vodu, tak stav a právní stránku odběru.

A kde jsou pochybnosti?

Především tam, kde končí veřejný vodovod a začíná náš vlastní dům, byt, potrubí, baterie nebo studna.

Možná tedy stojí za to udělat jednu malou věc

Až příště ráno půjdete do koupelny, podívejte se na svůj kohoutek.

Možná je sítko úplně čisté.

Možná je trochu zanesené.

A možná vás překvapí stejně jako mě.

A pak si položte jednu jednoduchou otázku:

„Vím opravdu, co mi teče z kohoutku?“

Protože věřit vodě je jedna věc.

Vědět je něco jiného.

A právě proto vzniklo Zdraví bez iluzí.

Nechceme, abyste věřili jen nám.

Chceme, abyste se mohli sami podívat, co říkají dostupné informace, co lze ověřit a kde už si jistí být nemůžeme.

ZDRAVÍ BEZ ILUZÍ

Co když máte svou vlastní otázku?

Možná jste dnes našli něco zvláštního ve vodě.

Možná vás překvapila informace, kterou jste někde četli.

Možná vám někdo něco tvrdil a vy si nejste jistí, jestli je to opravdu tak.

Nemusíte si odpověď hledat sami.

Pošlete nám svou otázku, fotografii, článek, studii, rozhovor nebo dokument.

Společně se podíváme, co se o tom dá skutečně zjistit.

Máte něco, co bychom měli prozkoumat?

Napište nám do poradny nebo na darbylin.cz@gmail.com

 

konec PŘÍBĚHU 05

---

 

PŘÍBĚH 06

Müsli – opravdu zdravá snídaně?

Co se skrývá pod slovem „müsli“?

Dnes jsem byla v Bille nakupovat.

Nic zvláštního.

Potřebovala jsem pár věcí a procházela jsem mezi regály.

A pak jsem si všimla, že se u jednoho místa začalo scházet několik lidí.

Šla jsem se podívat také.

Müsli.

Velké sáčky.

Hezké obrázky ovesných vloček, ovoce, oříšků a dalších dobrot.

A k tomu cena:

79 Kč za 750 gramů.

Lidé si je prohlíželi, brali do ruky a zase vraceli.

A já jsem najednou dostala chuť podívat se na ně také.

Protože o müsli dnes slyšíme skoro všude.

Zdravá snídaně.

Celozrnné.

Vláknina.

Ořechy.

Ovoce.

Zní to skoro dokonale.

Ale v tu chvíli mě napadla úplně obyčejná otázka:

Je müsli opravdu zdravé jen proto, že se jmenuje müsli?

A tak jsem si řekla:

Podívejme se dovnitř.

Nejdřív jedna důležitá věc

Müsli není jedna konkrétní potravina.

Tohle může být překvapivé.

Pod stejným názvem najdeme velmi rozdílné výrobky.

Některé jsou založené především na celozrnných obilovinách, jiné obsahují ořechy a semínka, další jsou hodně sladké a mohou mít čokoládu, sirupy nebo sušené a proslazované ovoce.

A právě proto se podle názvu „müsli“ nedá poznat, co vlastně jíme.

Musíme otočit sáček.

A přečíst si, co je napsáno vzadu.

Otočte sáček. Příběh se teprve začíná.

Na přední straně obalu vidíme to, co nám výrobce chce ukázat.

Ovesné vločky.

Oříšky.

Ovoce.

Čokoládu.

Křupavé kousky.

A různá slova, která v nás mohou vyvolávat pocit, že kupujeme něco dobrého pro své tělo.

Ale skutečný příběh začíná až u:

Složení

a

Výživových údajů.

Protože teprve tam zjistíme:

Čeho je ve výrobku nejvíc?

Kolik obsahuje cukrů?

Kolik má vlákniny?

Kolik skutečně obsahuje ořechů nebo ovoce?

A také:

Co všechno bylo potřeba přidat, aby bylo müsli křupavé, sladké a chutné?

A teď přichází zajímavé překvapení

Například jedno z aktuálně prodávaných 750g „Křupavých müsli – 3 ořechy“ od Emco obsahuje 52 % celozrnných ovesných vloček.

To zní dobře.

Jenže hned za nimi následuje:

cukr

a

řepkový olej.

A dál jsou pšeničné a kukuřičné složky, zatímco jednotlivé druhy ořechů jsou zastoupené po 2 %. Výrobce u této varianty uvádí 17 g cukrů na 100 g.

A teď si položme otázku:

Co přesně jsme si vlastně nasypali do misky?

A co když je v müsli čokoláda?

Tam může být rozdíl ještě výraznější.

U varianty Křupavé müsli – čokoláda a ořechy výrobce uvádí 45 % celozrnných ovesných vloček, ale také cukr, řepkový olej, mléčnou a hořkou čokoládu a další složky. Cukry jsou zde uvedeny ve výši 25 g na 100 g.

To automaticky neznamená:

„Je to špatné jídlo.“

A už vůbec ne:

„Tohle bychom nikdy neměli jíst.“

Znamená to pouze:

„Není müsli jako müsli.“

A právě proto má smysl číst etiketu.

Je 25 gramů cukrů hodně?

Pozor: údaj „cukry“ na výživové tabulce neznamená automaticky jen přidaný cukr.

Tady se člověk může snadno splést.

25 gramů na 100 gramů nemusí na první pohled znít jako mnoho.

Ale kolik müsli si skutečně nasypeme?

50 gramů?

70 gramů?

100 gramů?

A pokud si k tomu přidáme jogurt, mléko, banán nebo další ovoce, může být výsledná snídaně úplně jiná než samotný sáček.

Proto je důležité dívat se nejen na krásný přední obrázek, ale také na velikost porce a údaje na 100 gramů.

A co cukr v sušeném ovoci?

Tohle je další zajímavá věc.

Na obalu může být krásný obrázek ovoce.

A člověk má pocit, že jí něco skoro jako čerstvé ovoce.

Jenže sušené ovoce je jiná forma potraviny.

Při sušení se z ovoce odstraní voda, takže cukry i energie zůstávají v menším objemu potraviny více koncentrované.

To neznamená, že je sušené ovoce „špatné“.

Jen je dobré vědět, kolik ho ve výrobku skutečně je a jak velkou porci jíme.

A teď otázka, která mě zajímá nejvíc

Co vlastně od müsli očekáváme?

Chceme rychlou snídani?

Chceme vlákninu?

Chceme více celozrnných potravin?

Chceme ořechy a semínka?

Chceme sladkou chuť?

Nebo chceme všechno najednou?

A právě tady se podle mě ukazuje, že „zdravé müsli“ není jedna univerzální kategorie.

Pro jednoho může být v pořádku sladší varianta.

Jiný bude chtít co nejjednodušší složení.

A někdo si raději koupí obyčejné ovesné vločky a přidá si vlastní ořechy a ovoce.

Müsli nemusí být problém

A to je důležité říct nahlas.

Nemusíme z müsli dělat dalšího strašáka.

Samotné celozrnné obiloviny, ořechy a semínka mohou být součástí pestré stravy.

Problém je spíš v tom, že jeden název může skrývat velmi rozdílné výrobky.

A proto mě mnohem víc zajímá otázka:

Co je v tom mém konkrétním sáčku?

A co těch 79 korun?

I tady je dobré nevymýšlet si příběh, který neznáme.

To, že bylo müsli v Bille za 79 Kč, samo o sobě neznamená, že bylo staré, nekvalitní nebo že se ho obchod potřeboval zbavit.

Aktuální ceny stejných 750g výrobků se mohou výrazně lišit a samotná cena nám důvod akce neřekne. Výrobce například u některých 750g variant uvádí cenu kolem 125,90 Kč.

Takže:

79 Kč je informace o ceně.

Není to informace o kvalitě.

A to je přesně rozdíl, který bychom si měli hlídat.

Co si tedy příště přečíst?

Když budete stát v obchodě před regálem s müsli, nemusíte studovat půl hodiny celý sáček.

Podívejte se na čtyři věci:

1. Co je první ve složení?

Protože složky jsou uváděny v sestupném pořadí podle množství.

2. Kolik je tam cukrů?

A to nejlépe na 100 gramů.

3. Kolik je vlákniny?

4. Kolik je skutečně ořechů, semen nebo ovoce?

A potom si položte ještě jednu otázku:

„Kupujeme to, co jsme si mysleli, že kupujeme?“

A možná nejjednodušší müsli je někdy to nejlepší

Nemusí mít deset druhů ovoce.

Nemusí být čokoládové.

Nemusí být extra křupavé.

Nemusí na obalu slibovat zázraky.

Někdy mohou být úplně obyčejné ovesné vločky základem, ke kterému si člověk podle chuti přidá:

ořechy,

semínka,

čerstvé ovoce

nebo jogurt.

A přesně ví, co si do misky dal.

Takže je müsli zdravé?

Někdy ano.

Někdy méně.

A někdy je to prostě sladká snídaně, která je chutná a člověk si ji dá pro radost.

Ani to není důvod někoho soudit.

Důležité je jen nezaměňovat obrázek na obalu za skutečné složení výrobku.

Zdraví bez iluzí

Nemusíme müsli zakázat.

Nemusíme ho chválit.

Nemusíme se ho bát.

Stačí udělat jednu jednoduchou věc:

Otočit sáček.

A číst.

Protože někdy je nejzajímavější část příběhu napsaná malými písmeny na zadní straně obalu.

A možná až příště uvidíte na regálu velký nápis:

MÜSLI – ZDRAVÁ SNÍDANĚ

zeptáte se sami sebe:

„Zdravá podle názvu… nebo podle toho, co je opravdu uvnitř?“

konec PŘÍBĚHU 06

---

PŘÍBĚH 07 

Čekáte doma. Nikdo nepřijede. Přesto jste nebyli zastiženi.

Balík měl přijít k vám. Nakonec si pro něj máte přijít vy

Objednáte si zboží z internetového obchodu. Při objednávce si vyberete doručení na adresu. Zaplatíte za zboží, čekáte na balík a přijde SMS:

„Dnes vám budeme doručovat zásilku.“

Tak dobře. Člověk si podle toho zařídí den. Nikam nejde, čeká doma.

A potom čeká ještě chvíli.

A ještě chvíli.

Žádné zazvonění. Žádný telefonát. Žádný řidič.

A pak přijde další SMS:

„Adresát nezastižen. Zásilka byla uložena…“

Takže jste byli doma, čekali jste na zásilku a nikdo nepřijel.

Přesto jste podle systému nebyli zastiženi.

A právě tady začíná příběh, který zná více lidí, než by se na první pohled mohlo zdát.

„Dnes vám balík doručíme“

S Balíkovnou máme vlastní zkušenosti a podobné zkušenosti mají i lidé kolem nás.

Člověk dostane zprávu, že zásilka je u přepravce. Čeká. Nic.

Za další den nebo dva přijde ráno oznámení, že zásilka bude doručena například mezi určitými hodinami.

Čekáte.

Nikdo nepřijede.

A odpoledne přijde zpráva, že vás řidič nezastihl a zásilka byla uložena na jiném místě.

Jenže co teď?

Má zákazník, který si objednal doručení na adresu, ještě běhat po městě a hledat, kam byla zásilka odložena?

Oficiální informace Balíkovny skutečně počítají s tím, že pokud adresát není v den doručení zastižen, může být balík uložen na nejbližším výdejním místě.

To je ovšem něco jiného než otázka, zda byl adresát skutečně nezastižen.

A právě v tom je celý problém.

Jedna zkušenost ze školy

Když jsem ještě pracovala ve škole, nebyla jsem v podobné situaci sama.

Na recepci čekali na zásilky další lidé. A naše recepce fungovala 24 hodin denně.

Přesto se opakoval stejný scénář.

Čekalo se na balík.

Nikdo nepřijel.

A potom přišla SMS:

„Nebyl/a jste zastižen/a.“

Člověk si mohl jen říct:

Jak je možné, že jsme nebyli zastiženi, když byla na místě recepce nepřetržitě?

Psali jsme na různá místa, snažili se situaci řešit, ale často se problém pouze přesunul jinam.

A potom přišla další otázka – tentokrát od prodejce:

„Proč jste si zásilku nepřevzali, když jste si ji objednali?“

Jenže my jsme si ji převzít chtěli.

Čekali jsme na ni.

A potom přijel řidič

Jednou se ale stalo něco zvláštního.

Do školy skutečně přijel řidič s balíkem.

A protože už jsme byli na opakované problémy pořádně naštvaní, několik z nás se na něj okamžitě obrátilo:

„Jak je možné, že jste přijel vy, když ostatním pořád chodí zprávy, že nebyli zastiženi?“

Řidič nám tehdy začal vysvětlovat, jak podle něj systém funguje.

Podle jeho slov si řidiči ráno přebírají zásilky k rozvozu a jejich odměna souvisí s počtem zásilek, které rozvezou.

A právě tady zazněla informace, která nám utkvěla v hlavě.

Řidič tvrdil, že někteří řidiči si vezmou tolik zásilek, že už předem vědí, že je během jednoho dne všechny rozvézt nedokážou. Přesto je převezmou. Část zásilek potom podle jeho popisu nedoručí, označí je jako neúspěšně doručované a následující den si vezmou další.

Neříkáme, že takto postupují všichni řidiči. Nemáme k dispozici interní systém odměňování ani statistiky jednotlivých doručovatelů. Máme pouze svědectví řidiče, který nám tehdy tento způsob práce popsal.

Ale pokud by takový mechanismus skutečně někde fungoval, stojí za to položit jednoduchou otázku:

Nevzniká potom konflikt mezi zájmem doručit zásilku a zájmem vzít si jich co nejvíce?

Protože zákazník má zájem úplně jiný.

Chce, aby jeho balík přijel.

A pak jsem jednou viděla auto zevnitř

Ještě jeden zážitek z doby, kdy jsem pracovala ve škole, mi zůstal v hlavě dodnes.

Také tehdy jsem čekala na objednanou zásilku. Tentokrát mi řidič zavolal, že je na recepci. Několik balíků už vyložil, ale ten můj nemohl najít.

„Pojďte se mnou k autu. Já nevím, kde přesně je, ale určitě ho tam mám,“ řekl mi.

Šla jsem tedy s ním.

Otevřel zadní dveře dodávky.

A já jsem jen nevěřícně koukala.

Uvnitř byl obrovský zmatek.

Balíky byly naházené jeden přes druhý. Byla tam velká televize a na ní ležely čtyři pneumatiky. Vedle byly nějaké židle a mezi tím další zásilky.

Řidič začal hledat můj balík.

Přehazoval jednu zásilku přes druhou. Některé věci vytáhl ven na chodník, aby se dostal k dalším. Chvíli to vypadalo, že hledáme něco v obrovské krabici bez přihrádek.

Nakonec jsme moji zásilku našli.

Byla v ní kniha, kterou jsem objednala pro vnučku.

Kniha naštěstí dorazila v pořádku.

Ale já jsem na to, co jsem viděla v tom autě, myslela ještě dlouho.

Ne proto, že bych chtěla řidiče odsuzovat.

Nevěděla jsem, jak přesně má být dodávka správně naložená, jaké má dopravce interní postupy ani jaké podmínky měl řidič právě v ten den.

Ale jako zákazník jsem si tehdy poprvé uvědomila něco, nad čím člověk při objednávání vůbec nepřemýšlí:

Co se s mým balíkem vlastně děje od okamžiku, kdy ho obchod předá přepravci, až do chvíle, kdy mi zazvoní u dveří?

Pokud je uvnitř kniha, možná se nestane vůbec nic.

Ale co když je uvnitř sklo, keramika, elektronika nebo jiná citlivá věc?

Nechci tvrdit, že se takto převážejí všechny zásilky nebo že tento konkrétní způsob nakládání způsobil nějakou škodu.

Jen jsem tehdy poprvé na vlastní oči viděla, jak může doručovací auto vypadat zevnitř.

A zůstala mi v hlavě ještě jedna otázka:

Má zákazník vůbec možnost zjistit, jak je s jeho zásilkou během přepravy zacházeno?

Co říkají pravidla?

Podle aktuálních informací Balíkovny lze zásilku poslat i přímo na adresu domů, do kanceláře nebo na jiné uvedené místo.

Aktuální podmínky zároveň počítají s tím, že pokud se doručení nepodaří, může být zásilka uložena na vhodném boxu, v Balíkovně nebo na poště a adresát je o tom elektronicky informován.

To znamená, že samotné uložení zásilky po neúspěšném doručení nemusí být porušením pravidel.

Otázkou však zůstává něco jiného:

Byl pokus o doručení skutečně proveden?

Protože mezi větami

„Adresát nebyl zastižen.“

a

„Doručovatel se o doručení skutečně pokusil, ale adresáta nezastihl.“

může být pro zákazníka obrovský rozdíl.

Kdo nakonec nese starost?

A tady se dostáváme k něčemu, co není jen problém jednoho balíku.

Objednávající člověk udělá všechno správně.

Vybere si zboží.

Zaplatí.

Zvolí způsob dopravy.

Je doma.

Čeká.

A přesto se nakonec může ocitnout v situaci, kdy musí:

• zjistit, kde zásilka skončila,
• najít výdejní místo,
• někam pro ni dojít nebo dojet,
• přizpůsobit tomu svůj den,
• a případně ještě vysvětlovat prodejci, proč si zásilku „nepřevzal“.

Člověk si pak může položit otázku:

Kdo vlastně doručování řídí? A kdo odpovídá za to, že služba, kterou si zákazník zaplatil, bude skutečně provedena tak, jak byla objednána?

A o Vánocích?

O Vánocích se celý problém násobí.

Objednávají se dárky pro děti, rodiče, vnoučata, partnery, přátele.

Lidé čekají na zásilky, aby je mohli zabalit a schovat pod stromeček.

A místo balíku někdy přijde SMS:

„Nebyl/a jste zastižen/a.“

Jenže člověk byl doma.

A někdy není problém ani tak v tom, že si musí pro balík dojít.

Problém je v pocitu, že někdo rozhodl o skutečnosti, která se podle vás vůbec nestala.

Nechceme senzaci. Chceme odpověď.

Nejde o to tvrdit, že každý řidič Balíkovny doručuje špatně.

Určitě existují řidiči, kteří svou práci dělají poctivě a každý den rozvážejí zásilky tak, jak mají.

Právě proto by bylo zajímavé vědět, jak je celý systém nastaven.

Například:

Jak se řidiči odměňují?

Je odměna závislá na počtu převzatých zásilek, nebo na počtu skutečně doručených zásilek?

Jak se eviduje pokus o doručení?

Jak se ověřuje, že řidič na adrese skutečně byl?

Kolik zásilek je označeno jako „adresát nezastižen“?

Kolik z nich je následně uloženo na výdejních místech?

A hlavně:

Co má udělat zákazník, který tvrdí, že doma byl, čekal a nikdo k němu nepřijel?

To už nejsou otázky jednoho nespokojeného zákazníka.

To jsou otázky na fungování služby.

Balík není jen krabice

Možná si někdo řekne:

„Vždyť je to jen balík.“

Jenže není.

Za každou zásilkou je člověk, který ji objednal.

Někdo na ni čeká.

Někdo ji zaplatil.

Někdo podle jejího doručení plánuje svůj den.

A někdy je uvnitř dárek, na který se někdo těší.

Proto bychom možná neměli být spokojeni s odpovědí:

„Nebyl jste zastižen.“

Pokud jsme doma byli.

Protože potom nezůstává otázka:

„Proč jste si balík nevyzvedli?“

Ale úplně jiná:

„Proč jste nám ho nepřivezli?“

Co dělat, když vám Balíkovna oznámí, že vás nezastihla

A teď to nejdůležitější.

Co má člověk udělat, když celý den čeká doma, nikdo nezazvoní, nikdo nezavolá, a přesto mu přijde SMS, že nebyl zastižen?

Nenechávejte to jen tak.

Pokud jste byli doma a máte důvod se domnívat, že se řidič o doručení skutečně nepokusil, ozvěte se Balíkovně a nechte svůj případ zaznamenat.

Aktuálně Balíkovna uvádí zákaznickou linku 218 218 218, která funguje v pracovní dny od 8 do 16 hodin. K dispozici je také kontaktní formulář.

Nevolejte jen s větou „Nedovezli mi balík“

Připravte si číslo zásilky a popište přesně, co se stalo.

Čím konkrétnější budete, tím lépe.

Můžete říct například:

„Dobrý den, obracím se na vás kvůli zásilce číslo __________. Dne __________ mi bylo oznámeno, že bude zásilka doručována na moji adresu. V uvedenou dobu jsem byl/a na adrese __________ a po celou dobu jsem byl/a k zastižení. Nikdo mě nekontaktoval, nikdo nezazvonil a nikdo se mě nepokusil kontaktovat. Přesto mi bylo následně oznámeno, že jsem nebyl/a zastižen/a a zásilka byla uložena na výdejním místě. Žádám o prověření, zda a kdy byl učiněn pokus o doručení, a žádám o zaznamenání mé stížnosti.“

Krátká SMS nebo zpráva

Pokud chcete napsat pouze krátkou zprávu, může vypadat například takto:

Dobrý den, k zásilce č. __________ uvádím, že jsem byl/a dne __________ po celou dobu na doručovací adrese __________ a byl/a jsem k zastižení. Nikdo mě nekontaktoval ani se nepokusil zásilku doručit. Přesto mi přišlo oznámení, že jsem nebyl/a zastižen/a. Žádám o prověření pokusu o doručení a o zaznamenání mého podnětu. Prosím také o informaci, jak byl pokus o doručení evidován. Děkuji.

A hlavně – schovávejte si důkazy

Než SMS smažete, udělejte si její snímek obrazovky.

Schovejte si také:

• SMS nebo e-mail s oznámením doručení,
• číslo zásilky,
• případné časové okno doručení,
• SMS o tom, že jste nebyli zastiženi,
• informace o místě, kam byla zásilka uložena,
• případnou komunikaci s dopravcem,
• případně komunikaci s prodejcem.

Ne proto, abyste vedli válku s dopravcem.

Ale proto, abyste později nemuseli dokazovat něco, co už nemáte čím doložit.

A co když zásilka nakonec skončí na výdejním místě?

Tady je důležitá jedna věc.

Samotné uložení zásilky nemusí znamenat, že dopravce postupoval nesprávně. Balíkovna uvádí, že pokud adresát v den doručení není zastižen, může být zásilka uložena na výdejním místě nebo v boxu.

Spor tedy není nutně o tom, že zásilka skončila na výdejním místě.

Spor může být o tom, zda byl adresát skutečně nezastižen a zda se doručovatel o doručení skutečně pokusil.

A právě na to se ptejte.

Když problém nezmizí

Pokud jste Balíkovnu kontaktovali a nejste s vyřízením spokojeni, nenechte se odbýt pouze větou:

„Balík je uložený, můžete si ho vyzvednout.“

To totiž nemusí odpovídat tomu, na co se ptáte.

Vy se ptáte na něco jiného:

„Byl učiněn skutečný pokus o doručení na moji adresu?“

A pokud tvrdíte, že nikoli, žádejte, aby byl váš podnět evidován a prověřen.

Balíkovna má pro reklamace a stížnosti samostatná pravidla a na svém webu zveřejňuje také aktuální reklamační dokumenty.

A ještě jedna rada pro zákazníka

Pokud jste si zboží objednali u internetového obchodu, informujte o problému také prodejce.

Napište mu jednoduše:

„Zásilku jsem řádně očekával/a na uvedené doručovací adrese. Dne __________ jsem byl/a po celou dobu k zastižení. Doručovatel zásilku nepředal ani mě nekontaktoval, přesto byla zásilka označena jako nedoručená z důvodu nezastižení a uložena na výdejním místě. Situaci jsem reklamoval/a u dopravce pod číslem __________. Prosím o zaznamenání této skutečnosti i z vaší strany.“

Prodejce totiž není jen nezúčastněný divák. Právě u něj jste si zboží objednali a právě s ním řešíte svou objednávku.

Nejde o hádku. Jde o stopu.

Možná se vám zdá, že kvůli jednomu balíku nemá cenu telefonovat nebo psát.

Jenže pokud každý člověk problém jednoduše přejde, zůstane po něm pouze další nedoručená zásilka a další SMS:

„Adresát nezastižen.“

Když ale zákazník napíše, zavolá a nechá problém řádně zaznamenat, vzniká evidence.

A teprve z evidence lze zjistit, jestli jde o jednotlivé případy, nebo o opakující se problém.

Proto možná nejde jen o otázku:

„Proč jste nám ho nepřivezli?“

Ale také:

„Co uděláte, když tvrdíte, že jste nás nezastihli, a my víme, že jsme doma byli?“

„Zeptali jsme se Balíkovny“

Dopis bych formulovala věcně, slušně, ale tak, aby se nedal odbýt obecnou odpovědí. Zároveň bych se zatím vyhnula tvrzení, že řidiči skutečně dostávají peníze za převzaté zásilky — to chceme právě ověřit.

E-mail

Dotazy redakce Zdraví bez iluzí k doručení zásilek Balíkovnou.

Dobrý den,

obracíme se na vás za redakci Zdraví bez iluzí v souvislosti s připravovaným článkem o zkušenostech zákazníků s doručováním zásilek prostřednictvím Balíkovny.

Opakovaně se setkáváme se zkušeností, kdy zákazník obdrží oznámení, že mu bude zásilka doručena na adresu, doručení očekává a je v uvedeném časovém rozmezí k zastižení, ale nikdo jej nekontaktuje ani nezazvoní. Následně obdrží oznámení, že nebyl zastižen a zásilka byla uložena na výdejním místě.

Nechceme z jednotlivých zkušeností dělat obecné závěry. Právě proto bychom rádi dali prostor Balíkovně, aby vysvětlila, jak je celý systém nastaven a jak podobné situace prověřuje.

Prosíme o odpovědi na následující otázky:

1. Jak Balíkovna eviduje pokus o doručení zásilky na adresu?
Je v systému zaznamenán například čas příjezdu vozidla, GPS poloha, telefonický kontakt se zákazníkem nebo jiný údaj, podle kterého lze zpětně ověřit, že se řidič skutečně pokusil zásilku doručit?

2. Co přesně musí doručovatel udělat, aby mohl zásilku označit jako „adresát nezastižen“?
Musí například zazvonit, telefonovat nebo provést jiný konkrétní úkon?

3. Jak Balíkovna postupuje v případě, kdy zákazník tvrdí, že byl po celou dobu doma, ale zásilka byla přesto označena jako nedoručená z důvodu jeho nezastižení?

4. Kolik zásilek je v současnosti v průměru označováno jako nedoručených z důvodu nezastižení adresáta?
Pokud je tento údaj k dispozici, prosíme o data za poslední dostupný rok, případně za rok 2025 a první část roku 2026.

5. Jak jsou doručovatelé odměňováni?
Je jejich odměna nějakým způsobem závislá na počtu zásilek, které převezmou k rozvozu, na počtu zásilek, které skutečně doručí, nebo na jiném ukazateli?

6. Existuje limit počtu zásilek, které si jeden doručovatel může během jednoho dne převzít k rozvozu?
A pokud ano, jak se kontroluje, zda je reálné všechny zásilky v daném dni doručit?

7. Jak Balíkovna kontroluje zacházení se zásilkami během přepravy?
Existují konkrétní pravidla pro nakládání zásilek do vozidel, jejich zabezpečení a ochranu před poškozením? Provádějí se kontroly jejich dodržování?

8. Co může zákazník požadovat, pokud má za to, že se doručovatel o doručení vůbec nepokusil?
Je možné požádat o konkrétní prověření daného případu a o informaci, jak byl pokus o doručení v systému zaznamenán?

Naším cílem není jednostranně kritizovat Balíkovnu. Chceme především popsat zkušenost zákazníků a současně čtenářům vysvětlit, jak má správný postup v takové situaci vypadat.

Budeme proto rádi za konkrétní odpovědi na jednotlivé otázky. Vaše vyjádření chceme v článku uvést v plném kontextu.

Děkujeme za váš čas a za odpověď.

Za redakci
Zdraví bez iluzí

Odpověď Balíkovny

O vysvětlení jsme požádali Balíkovnu. Jakmile obdržíme odpověď, zveřejníme ji zde.

zatím konec PŘÍBĚHU 07

---

PŘÍBĚH 08

Vážený člene. Jenže… jakého členství?

Někdy přijde e-mail, který člověka potěší.

A někdy přijde e-mail, který člověka zarazí.

Mně přišel v září 2026.

Začínal slovy:

„Vážený člene,“

A následovalo blahopřání k:

„Výročí v systému.“

Jenže já jsem si při jeho přečtení položila úplně jednoduchou otázku:

Jakého systému?

A hlavně:

Jakého členství?

Protože jsem si nebyla vědoma toho, že bych dnes byla členem Harmonela.

A tak jsem se začala vracet v čase.

Všechno začalo před lety

Před několika lety mě Harmonelo kontaktovalo s nabídkou spolupráce.

Původní telefonický rozhovor už dnes nemám uložený, takže nechci tvrdit něco, co nemohu přesně doložit.

Pamatuji si ale, že mi byla nabídnuta možnost spolupracovat s Harmonelo tak, že bych jejich výrobky nakupovala a následně je nabízela a prodávala prostřednictvím svého e-shopu.

Tehdy jsem tomu úplně nerozuměla.

Říkala jsem si:

Proč bych měla jejich výrobky nejdříve nakupovat a potom je prodávat dál?

Měla jsem vlastní práci, vlastní e-shop a svůj způsob podnikání.

Nabídku jsem proto odmítla.

A tím jsem považovala celou věc za uzavřenou.

Jenže pak začaly chodit e-maily

V lednu 2023 mi napsal Michal z Harmonela.

E-mail z 22. ledna 2023 začínal osobně:

„Darino, jak se máte? Já vím, vždy by to mohlo být lepší a proto Vám píšu…“

V e-mailu mě zval na velkou živou akci Harmonela, která se měla konat v dubnu.

Z textu bylo zřejmé, že mě oslovuje jako člověka, který má k Harmonelu nějaký vztah.

Jenže já jsem si říkala:

Proč mě Harmonelo stále oslovuje jako někoho, kdo je součástí jejich systému?

Nabídku spolupráce jsem přece odmítla.

A potom přišly narozeniny, které jsem neměla

Dne 5. května 2023 mi přišel další e-mail.

Tentokrát automatický.

Jeho začátek byl:

„Vážený člene,“

A následovalo:

„Dovolte nám, abychom Vám jménem celé společnosti Harmonelo LLC srdečně pogratulovali k Vašim dnešním narozeninám.“

Jenže tady byl problém.

Narozeniny jsem ten den neměla.

Tak jsem jim 7. května 2023 odpověděla jednoduše:

„Dobrý den, děkuji za blahopřání, ale narozeniny mám až za pár měsíců.“

Nebyla v tom žádná hádka.

Jen jsem je upozornila, že datum nesedí.

A dnes?

Rok 2026.

O několik let později.

A najednou další e-mail.

Opět:

A já už se neptám, kdy mám narozeniny.

Ptám se:

Jaké výročí?

Jaký systém?

A především – proč jsem v něm vedena jako člen?

Čtyři roky čeho?

Tentokrát mi nepřišel jen obyčejný textový e-mail.

Součástí byla také grafická karta s mým jménem.

Na obrázku jsou skleničky šampaňského a pod nimi moje jméno:

Darina Lukáčová

a velkým písmem:

Anniversary

4 years

Pod tím je nabídka:

„Co dál můžete dělat?“

a možnost sdílet ocenění na Facebooku.

E-mail zároveň obsahuje:

„Děkujeme za skvělou spolupráci“

a

„Více harmonie do života s HARMONELO!“

A právě tady se moje otázka ještě prohloubila.

Čtyři roky čeho?

Protože pokud jde o členství v systému, chci vědět:

Kdy podle jejich evidence začalo?

Na základě čeho vzniklo?

A jaká spolupráce podle jejich evidence trvá už čtyři roky?

„Vážený člene,“

Tentokrát mi Harmonelo gratuluje k:

„Výročí v systému.“

Děkujeme za skvělou spolupráci

Více harmonie do života s HARMONELO!

Co vlastně znamená „člen“?

Tady už jsem se rozhodla podívat se na věc trochu důkladněji.

Podle aktuálně zveřejněných členských pravidel Harmonela členství v jejich systému nevzniká jen tím, že někomu přijde e-mail.

Harmonelo uvádí, že zájemce o členství musí řádně vyplnit elektronický registrační formulář a vyjádřit souhlas s členskými pravidly. Po přijetí registrace má být zasláno potvrzení a přihlašovací údaje k účtu. Přijetím registrace podle těchto pravidel vzniká členství, tedy smluvní vztah mezi společností a registrovaným členem – distributorem, kterému je přiděleno vlastní ID.

Harmonelo zároveň ve svých pravidlech popisuje distributora jako nezávislého obchodního partnera. Účelem tohoto vztahu má být mimo jiné zprostředkování prodeje produktů třetím osobám a rozvoj obchodní sítě.

A právě proto je moje otázka úplně jednoduchá:

Pokud je členství spojeno s registrací a přijetím registrace, kdy a jak jsem se tedy členem stala?

Protože já si žádnou takovou registraci nepamatuji.

Nechci hádat. Chci se zeptat.

Tady bych mohla začít spekulovat.

Mohla jsem něco přehlédnout.

Mohla existovat registrace, na kterou jsem zapomněla.

Mohlo dojít k nějakému technickému propojení.

Anebo může „člen“ v jejich e-mailech znamenat něco jiného, než si pod tím představuje běžný člověk.

Nevím.

A právě proto se nechci rozhodnout sama.

Chci se zeptat společnosti Harmonelo.

Zeptali jsme se Harmonela

Chceme společnosti Harmonelo dát prostor celou situaci vysvětlit.

Nejen proč mi v roce 2023 přáli k narozeninám v nesprávný den.

Ale především:

Na základě čeho jsem vedena jako člen?

Kdy mě společnost zaregistrovala?

Jaké ID mi bylo přiděleno?

Kdy a jak jsem podle jejich evidence přijala podmínky členství?

Co přesně znamená „Anniversary – 4 years“?

Od jakého data společnost těchto čtyři roky počítá?

Jaká konkrétní spolupráce je podle jejich evidence spojena s tímto výročím?

A také:

Jaké osobní údaje o mně společnost stále eviduje a na jakém základě?

Protože pokud jsem členem jejich systému, chci vědět:

Od kdy, na základě čeho a co to pro mě znamená.

Nechceme dělat závěr za Harmonelo

Stejně jako v předchozím příběhu nechceme z několika e-mailů dělat závěr, který nemáme čím doložit.

Máme vlastní zkušenost.

Máme e-mailovou komunikaci z roku 2023.

Máme současný e-mail z roku 2026.

Máme před sebou grafické „ocenění“ Anniversary – 4 years.

A máme aktuální pravidla Harmonela, která popisují, jak podle společnosti vzniká členství.

Teď už ale potřebujeme slyšet druhou stranu.

Odpověď Harmonela

O vysvětlení jsme požádali společnost Harmonelo.

Nechceme za ni odpovídat.

Nechceme předem tvrdit, že udělala něco špatně.

„Chceme znát jeho vysvětlení“.

Vyjádření společnosti Harmonelo

Harmonelo nám na náš dotaz odpovědělo, že pod naším e-mailem eviduje registraci ID 184487 z roku 2022. Společnost uvádí, že registraci zadává klient a při registraci potvrzuje souhlas se zpracováním osobních údajů.

Zároveň Harmonelo uvádí, že členství ve skupině Harmonelo nezakládá žádný právní vztah, registrace umožňuje přihlášení a objednávání produktů a podle jejich vyjádření z ní nevyplývají žádné závazky ani povinnosti.

Společnost také uvedla: „U vaší registrace doposud neevidujeme žádnou objednávku.“

Odpověď společnosti Harmonelo jsme obdrželi 17. září 2026 ( ve 15:21 hod.)

Harmonelo nám nabídlo možnost registraci včetně osobních údajů zrušit.

Přesto zůstává jedna otázka: proč nám byl v září 2026 zaslán e-mail s označením „Anniversary – 4 years“ a s textem „Děkujeme za skvělou spolupráci“, když Harmonelo nyní uvádí, že u této registrace neeviduje žádnou objednávku?

Na tuto otázku jsme Harmonelo požádali o vysvětlení.

konec PŘÍBĚHU 08

---

PŘÍBĚH 09

Umělá inteligence se rychle mění. Z nástroje, který nám odpovídá na otázky, se může postupně stát technologie schopná samostatně pracovat, rozhodovat a prostřednictvím robotů působit i ve fyzickém světě.

A co když jednou nebudeme muset chodit do práce?

Umělá inteligence, která už nechce jen odpovídat. Chce přemýšlet, rozhodovat a jednat ve skutečném světě.

Úvod

Když dnes někdo řekne umělá inteligence, někomu se vybaví ChatGPT, někomu roboti, někomu obava, že lidé přijdou o práci.

A někteří lidé se AI dokonce bojí.

Já to mám trochu jinak.

Já mám umělou inteligenci ráda.

Ne proto, že bych si myslela, že je dokonalá.

A už vůbec ne proto, že bych si myslela, že člověk už nebude potřeba.

Naopak.

Právě proto, že si uvědomuji, jak rychle se svět mění, mě zajímá, kam až může umělá inteligence dojít.

A dnes jsem narazila na rozhovor, který mě přiměl přemýšlet ještě víc.

„Za deset let nebude nic, v čem by byl člověk lepší než stroj“

Tak zní název rozhovoru s Markem Rosou v pořadu BOT:CAST.

Marek Rosa je slovenský podnikatel, programátor a zakladatel společnosti GoodAI.

GoodAI vznikla v roce 2014 a podle vlastních údajů do ní Rosa vložil 10 milionů dolarů ze svých vlastních prostředků. Jejím dlouhodobým cílem je vývoj obecné umělé inteligence, která by dokázala automatizovat kognitivní činnosti v různých oblastech.

A právě proto mě jeho pohled zaujal.

On o umělé inteligenci nemluví jako o nějaké vzdálené fantazii.

On se ji snaží postavit.

Od počítače do skutečného světa

Možná si říkáte:

„Dobře. AI mi odpoví na otázku. Napíše text. Přeloží článek. Pomůže mi něco najít.“

Jenže další krok je mnohem zajímavější.

Co když AI nebude pouze sedět v počítači?

Co když dostane oči, uši, pohyb a tělo?

Právě tímto směrem se GoodAI zabývá.

Společnost dnes pracuje například na systému autonomních dronů Prometheus. GoodAI uvádí, že jejich dron dokáže samostatně létat, zkoumat prostor a vytvářet mapy bez GPS a bez pilota. Drony mají navíc spolupracovat jako skupina – rozdělovat si úkoly, sdílet mapy a koordinovat činnost.

A najednou se dostáváme od:

„AI mi odpoví.“

k:

„AI něco sama udělá.“

To je podle mě obrovský rozdíl.

Co vlastně znamená „fyzická AI“?

Představme si jednoduchý příklad.

Dnes řekneme robotovi přesně:

Udělej A. Potom B. Potom C.

Budoucí systémy mohou být navrženy spíše tak, že člověk řekne:

„Najdi problém a vyřeš ho.“

A AI bude muset sama:

• zjistit, co se děje,
• pochopit prostředí,
• naplánovat postup,
• rozhodnout, co udělá,
• provést jednotlivé kroky,
• vyhodnotit výsledek,
• a případně svůj postup změnit.

To je úplně jiná úroveň autonomie.

A přesně tímto směrem se GoodAI snaží své systémy posouvat.

A teď přichází otázka, která mě zaujala nejvíc

Co když AI začne dělat naši práci?

Tohle už není úplně sci-fi.

Marek Rosa například už v roce 2024 předpokládal, že během následujících pěti let může mít každý člověk přístup k AI agentům, kteří budou fungovat jako jeho pomocníci nebo „AI zaměstnanci“.

To je samozřejmě jeho představa budoucnosti, nikoli jistota.

Ale stojí za to se nad ní zamyslet.

Protože když stroj zvládne práci rychleji, levněji a nepřetržitě, proč by ji člověk dělal jen proto, že jsme byli zvyklí, že ji dělá člověk?

🎧 Poslechněte si rozhovor s Markem Rosou na YouTube:
BOT:CAST – Za 10 let nebude nic, v čem by byl člověk lepší než stroj

YouTube – BOT:CAST (@BOTCAST_cz)

A co když práce přestane být povinností?

Tady se podle mě dostáváme k nejzajímavější části celého rozhovoru.

Dnes je pro většinu lidí práce způsob, jak získat peníze.

Pracujeme, abychom mohli bydlet.

Jíst.

Pečovat o rodinu.

Cestovat.

Žít.

Ale co když jednou technologie zvládne obrovské množství práce místo nás?

Co když nebude potřeba tolik lidí ve výrobě?

Co když AI zvládne administrativu?

Programování?

Analýzu?

Překlady?

Projektování?

A roboti k tomu postupně zvládnou i fyzickou práci?

Pak se otázka může změnit.

Nebude znít:

„Kde si najdu práci?“

Ale:

„Co budu dělat, když práci potřebovat nebudu?“

To zní krásně. Ale má to i druhou stranu.

Protože člověk není pouze pracovní síla.

Práce nám dává také:

• pocit užitečnosti,
• společenské kontakty,
• denní režim,
• odpovědnost,
• možnost něco vytvořit,
• pocit, že jsme v něčem dobří.

A pokud část těchto činností převezmou stroje, budeme muset hledat něco jiného.

Možná vznikne více času na rodinu.

Na děti.

Na přátele.

Na tvorbu.

Na cestování.

Na vzdělávání.

Na věci, které dnes odkládáme, protože „na ně není čas“.

Ale může se stát i něco jiného.

Někteří lidé mohou ztratit pocit, že jsou potřební.

A právě proto si myslím, že otázka budoucnosti AI není jen otázkou technologií.

Je to otázka člověka.

A potom je tu ještě jedna mnohem hlubší otázka

Co když bude AI chytřejší než člověk?

Tady už se dostáváme k myšlence, která může být pro mnoho lidí nepříjemná.

Dnes jsme zvyklí, že člověk je ten, kdo přemýšlí a stroj vykonává.

My vymyslíme.

Stroj udělá.

Jenže co když se tento vztah začne obracet?

Co když bude stroj schopen najít řešení, na které by člověk nepřišel?

Co když bude schopen analyzovat mnohem více informací než člověk?

Co když bude schopen vytvořit návrh, program, lék nebo technické řešení rychleji než nejlepší odborník?

A co potom bude znamenat být „chytrý člověk“?

Možná budeme muset změnit způsob, jak přemýšlíme o vlastní hodnotě

Tohle je podle mě jedna z nejzajímavějších věcí.

Možná totiž naše hodnota v budoucnu nebude spočívat v tom, že:

„Jsem chytřejší než stroj.“

Možná bude spočívat v tom, že:

„Vím, proč něco dělám.“

Že dokážeme rozhodnout, co má smysl.

Že máme vztahy.

Empatii.

Zkušenost.

Zodpovědnost.

Schopnost říct:

„Ano, tohle můžeme udělat.“

nebo:

„Ne. Tohle dělat nechci.“

Technologie může být velmi schopná.

Ale otázka „Co bychom měli dělat?“ není totéž jako otázka „Co dokážeme udělat?“

A právě tady se podle mě nemusíme AI bát

Já osobně nechci žít ve světě, kde člověk proti umělé inteligenci bojuje.

Raději bych žila ve světě, kde se člověk naučí s ní spolupracovat.

Už dnes vidím, jak může AI člověku pomoci.

Může pomoci hledat informace.

Vysvětlovat složité věci.

Pomoci člověku, který neví, jak něco napsat.

Pomoci někomu, kdo má nápad, ale neví, jak ho uskutečnit.

A možná jednou pomůže lidem dělat věci, o kterých dnes ani neuvažujeme.

Ale neměli bychom být ani slepě nadšení

To je důležité.

AI není kouzelná bytost.

Může se mýlit.

Může být špatně použitá.

Může vytvářet nové problémy.

A čím větší schopnosti budeme systémům dávat, tím důležitější bude otázka:

Kdo je kontroluje?

Kdo za jejich rozhodnutí odpovídá?

Kdo určuje, co smějí dělat?

A kdo bude vlastnit technologie, které budou vytvářet obrovskou část hodnoty?

To jsou otázky, na které dnes ještě nemáme všechny odpovědi.

A proto mě rozhovor s Markem Rosou zaujal

Ne proto, že bych věděla, že jeho předpověď za deset let přesně vyjde.

To dnes neví nikdo.

Ale protože nám ukazuje možný směr.

Od chatbotů…

přes autonomní AI agenty…

k robotům…

k autonomním strojům…

a možná jednou ke světu, kde velkou část práce nebudou vykonávat lidé.

A jestli se něco takového opravdu začne naplňovat, měli bychom o tom mluvit už dnes.

Ne až ve chvíli, kdy se změna stane skutečností.

A tak mám na závěr jednu otázku

Kdyby vás zítra někdo ujistil, že už nikdy nemusíte chodit do práce, co byste udělali?

Šli byste konečně cestovat?

Věnovali byste se rodině?

Začali byste malovat?

Pěstovali zahradu?

Pomáhali ostatním?

Učili se něco nového?

Nebo by vám najednou chyběl pocit, že jste potřební?

Možná právě tohle bude jedna z největších otázek budoucnosti.

Ne:

„Vezme nám AI práci?“

Ale:

„Co uděláme se svobodou, kterou nám může přinést?“

Zdroj a inspirace k článku

Rozhovor BOT:CAST – „Za 10 let nebude nic, v čem by byl člověk lepší než stroj | Marek Rosa“ je dostupný v délce přibližně 54 minut.

Oficiální informace o společnosti GoodAI a její práci na autonomní AI a robotice jsme ověřili přímo u společnosti.

PRAKTICKY

Umělá inteligence: co už umí, co se právě vyvíjí a co zatím nevíme

Když člověk poslouchá některé rozhovory o umělé inteligenci, může mít pocit, že za pár let budou kolem nás chodit roboti a lidé už nebudou mít co dělat.

Jenže mezi tím, co už dnes existuje, a tím, co někdo předpovídá pro rok 2030 nebo 2035, je velký rozdíl.

Proto jsme si to zkusili jednoduše rozdělit.

CO UŽ DNES EXISTUJE

AI, která umí pracovat s informacemi

Dnešní AI dokáže například:

• odpovídat na otázky,
• shrnovat texty,
• překládat,
• pomáhat s psaním,
• analyzovat dokumenty a data,
• vytvářet obrázky,
• pomáhat s programováním,
• pracovat s hlasem a obrazem,
• vyhledávat a zpracovávat informace,
• pomáhat člověku při nejrůznějších každodenních činnostech.

To už není budoucnost.

To je dnešek.

AI už také může jednat prostřednictvím nástrojů

Další důležitý krok představují takzvaní AI agenti.

Nejde pouze o systém, který odpoví na jednu otázku.

Agent může dostat úkol, rozdělit si ho na několik kroků, používat dostupné nástroje a postupně se snažit úkol dokončit.

Například:

„Najdi mi vhodné možnosti, porovnej je a připrav mi přehled.“

Člověk tedy nemusí AI říkat každý jednotlivý krok.

To je důležitá změna.

CO SE PRÁVĚ VYVÍJÍ

AI, která bude mít „tělo“

A tady se dostáváme k tomu, o čem mluví Marek Rosa.

AI nemusí zůstat pouze v počítači.

Může být spojena s:

• robotem,
• dronem,
• automobilem,
• výrobním strojem,
• domácím zařízením,
• jiným autonomním systémem.

GoodAI například pracuje na autonomních dronech, které mají samostatně vnímat prostředí, létat, zkoumat ho a vytvářet mapy. Společnost v roce 2026 představila prototyp Prometheus V2.

To je přesně ten okamžik, kdy se digitální AI dostává do fyzického světa.

Robot, který nebude potřebovat přesný návod na každý pohyb

Dnešní průmyslové roboty často pracují ve velmi přesně připraveném prostředí.

Budoucnost může směřovat k robotům, kteří se budou umět lépe přizpůsobit prostředí, které předem přesně neznají.

Například:

„Najdi tento předmět.“

Robot ho musí nejdříve vidět.

Poznat.

Najít cestu.

Rozhodnout se, jak ho uchopit.

A potom úkol provést.

To už není pouze mechanické opakování předem naprogramovaného pohybu.

CO ZATÍM NEVÍME

A tady bych byla velmi opatrná.

Nevíme, jestli za pět nebo deset let:

• většina lidí nebude muset pracovat,
• AI bude lepší než člověk ve všech intelektuálních činnostech,
• roboti budou běžnou součástí každé domácnosti,
• většina současných zaměstnání zanikne,
• vznikne úplně nový ekonomický systém.

To jsou otázky budoucnosti.

Můžeme o nich diskutovat.

Můžeme poslouchat lidi, kteří se jejich vývojem zabývají.

Můžeme sledovat, co se skutečně děje.

Ale neměli bychom předpověď zaměňovat za jistotu.

A CO TEDY MÁME DĚLAT MY?

Možná úplně první věc:

Nebát se něčeho, čemu nerozumíme.

Nemusíme být programátoři.

Nemusíme rozumět tomu, jak se AI technicky vytváří.

Stačí začít.

Můžeme AI požádat například:

„Vysvětli mi to jako člověku, který tomu vůbec nerozumí.“

A potom se ptát dál.

Ale pozor: AI není neomylná

Tohle bych dala do článku opravdu výrazně.

Umělá inteligence může udělat chybu.

Může špatně pochopit otázku.

Může pracovat s nesprávnými údaji.

A někdy může odpověď působit velmi přesvědčivě, i když není správná.

Proto platí jednoduché pravidlo:

Čím důležitější informace, tím důležitější je ověřování.

U běžné otázky nemusí být chyba zásadní.

U zdraví, financí, práva nebo bezpečnosti už může být velmi důležitá.

AI tedy nemusíme odmítat.

Ale neměli bychom jí slepě věřit.

A možná nejdůležitější otázka

Když se začne mluvit o AI, často slyšíme:

„Co všechno bude umět?“

Já bych přidala ještě jednu otázku:

„Co budeme chtít umět my?“

Protože možná přijde doba, kdy nám AI umožní dělat věci, na které jsme dříve neměli čas, peníze nebo schopnosti.

Možná pomůže malému podnikateli konkurovat velké firmě.

Možná pomůže staršímu člověku lépe se orientovat v technologiích.

Možná pomůže člověku, který neumí dobře psát, vyjádřit jeho vlastní myšlenky.

Možná pomůže vědcům hledat nové možnosti.

A možná jednou budou roboti dělat část fyzické práce, kterou dnes dělají lidé.

AI nemusí být náš soupeř

Možná největší změnou nebude to, že stroje nahradí lidi.

Možná bude důležitější, že lidé, kteří se naučí se stroji spolupracovat, budou schopni dělat věci, které dnes nejsou možné.

A právě proto bychom se podle mě měli o umělou inteligenci zajímat.

Ne proto, abychom jí slepě věřili.

Ne proto, abychom se jí báli.

Ale proto, abychom rozuměli tomu, co přichází.

Malý tahák na závěr

Budoucnost umělé inteligence ještě není napsaná. A možná právě proto je dobré začít jí rozumět už dnes.

 

konec PŘÍBĚHU 09

---

 

PŘÍBĚH 10 

Třicet let starý dluh

Příběh ženy, která se po revoluci pokusila udržet práci pro desítky lidí. Dnes je v důchodu a stále splácí závazek, který vznikl před více než třiceti lety.

Po roce 1989 se v Československu otevřel svět, který do té doby existoval jen za hranicemi.

Pro mnoho lidí to znamenalo svobodu.

Pro jiné příležitost začít podnikat.

A někteří tehdy začínali prakticky od nuly.

Byla mezi nimi i žena, která se rozhodla vybudovat výrobní firmu.

Postupně zaměstnávala přibližně 150 lidí.

Spolupracovala s několika známými výrobci a práce bylo dost.

Nebyla to jen firma.

Byli to lidé.

Lidé, kteří každý měsíc čekali na výplatu.

Lidé, kteří měli rodiny, hypotéky, děti a vlastní starosti.

A majitelka firmy měla pocit, že za ně nese odpovědnost.

Pak se ale český trh začal měnit.

Nová doba přinesla i nové problémy

Na český trh začaly přicházet zahraniční firmy a levnější dovážené zboží.

Některé domácí podniky postupně končily nebo měnily výrobu.

Zakázek ubývalo.

A spolu s nimi začala být ohrožena i práce lidí v malých českých výrobních firmách.

Jednoho dne přišla nabídka, která tehdy vypadala jako řešení.

Zahraniční firma nabídla spolupráci.

Materiál bude dodávat ona.

Výroba bude probíhat v Česku.

Hotové výrobky se budou vracet zpět do zahraničí.

Pro podnikatelku to znamenalo jediné:

firma může pokračovat a lidé mohou dál pracovat.

Přijala.

Nejdřív všechno fungovalo

Materiál přijížděl.

Lidé pracovali.

Výrobky odcházely.

Výroba běžela.

A nějakou dobu to vypadalo, že se podařilo najít cestu, jak přežít období velkých ekonomických změn.

Jenže postupně začal vznikat problém.

Materiál dál přicházel.

Práce pokračovala.

Ale peníze za odvedenou práci začaly chybět.

A firma se dostávala do situace, kdy musela financovat výrobu z vlastních prostředků.

Jenže zaměstnanci na své peníze čekat nemohli.

Výplata měla přijít každý měsíc.

Bez ohledu na to, jestli zahraniční odběratel zaplatil.

Když začal docházet čas

Podnikatelka se obrátila na právní pomoc.

Začala se domáhat zaplacení.

Psaly se dopisy.

Přicházely výzvy.

Hovořilo se o soudu.

Jenže mezitím dál běžela výroba.

A lidé dál potřebovali své výplaty.

Situace se postupně stávala neudržitelnou.

A potom přišla noc, kterou si žena pamatuje dodnes.

Ráno už firma vypadala jinak

Jednoho rána přišli zaměstnanci do práce a zjistili, že se v areálu během noci někdo pohyboval.

Byly poškozené zámky a dveře.

Část věcí byla odvezena.

Zmizel materiál i rozpracovaná výroba.

Podle tehdejšího svědectví došlo také k poškození osvětlení a elektrických rozvodů.

Na místě zůstali zaměstnanci a jejich zaměstnavatelka.

A především otázka:

Co teď bude s námi?

Byla přivolána policie.

Událost byla oznámena.

Co přesně se tehdy stalo a jak byly jednotlivé skutečnosti právně vyhodnoceny, je dnes potřeba oddělit od vzpomínek a znovu ověřit v dokumentech.

Jedna věc však byla jistá.

Firma se dostala do vážných problémů.

Konec firmy

Následovaly další pokusy věc řešit právní cestou.

Jenže zahraniční partner přestal fungovat.

Podle tehdejších informací firma zanikla.

A podnikatelce zůstaly závazky.

Spolu s nimi zůstala především odpovědnost vůči lidem, které zaměstnávala.

Firma nakonec skončila.

Provozy se prodaly.

Část zaměstnanců dostala peníze, které bylo možné vyplatit.

Podle její pozdější vzpomínky se snažila lidem pomoci i nad rámec běžného vypořádání, aby měli alespoň nějaký čas na překlenutí situace.

Jenže všechno zaplatit nedokázala.

A tím příběh neskončil

Pro většinu lidí by konec firmy znamenal konec jedné kapitoly.

Pro ni nikoliv.

Zůstaly závazky.

Přicházely dopisy.

Výzvy.

Penále.

A později také vymáhání.

Roky ubíhaly.

Z podnikatelky se stala žena, která už dávno nepodnikala.

Jenže starý závazek zůstal.

Chtěla pracovat

Když potřebovala peníze na živobytí, hledala práci.

Nechtěla žít z ničeho.

Chtěla si vydělat.

Jenže podle její zkušenosti se jí při některých zaměstnáních peníze dostaly na účet a následně byly postiženy v rámci vymáhání.

Pro člověka, který potřebuje z výplaty zaplatit jídlo, bydlení a běžné výdaje, to vytváří zvláštní paradox:

pracujete, abyste si vydělali na život, ale zároveň máte pocit, že z vaší práce nemáte dost prostředků, abyste mohli normálně žít.

Začala proto hledat práci, kde bylo možné dostat odměnu jiným způsobem.

Ne proto, že by pracovat nechtěla.

Právě naopak.

Pracovat chtěla.

Jen potřebovala, aby jí z práce také něco zůstalo.

Třicet let

Dnes je tato žena v důchodovém věku.

Její důchod činí přibližně 17 500 korun měsíčně.

Z něj je podle současného nastavení srážena částka kolem 3 700 korun.

A tak si klade otázku, která možná není jen její:

Jak dlouho může trvat jeden starý dluh?

Je možné, aby člověk splácel závazek desítky let?

Co všechno se za tu dobu změnilo?

Kolik činil původní dluh?

Kolik představovalo penále?

Kolik už bylo zaplaceno?

Kolik bylo případně odepsáno?

Jaká rozhodnutí v minulosti vznikla?

A především:

Jaký je právní stav tohoto závazku dnes?

Nejde o hledání viníka

Po více než třiceti letech už není cílem někoho obviňovat.

Není ani možné pouze podle vzpomínek rozhodnout, kdo měl tehdy pravdu.

Část příběhu může být doložena dokumenty.

Část zůstává osobní vzpomínkou.

A právě proto je potřeba tyto dvě věci oddělit.

Nejde o to napsat:

„Někdo mi něco udělal a stát to musí napravit.“

Jde o něco mnohem prostšího:

Co se vlastně před třiceti lety stalo a existuje dnes ještě nějaká právní cesta, jak to prověřit?

Možná nejde jen o jeden příběh

Po revoluci vznikaly tisíce malých firem.

Lidé se učili podnikat v úplně novém prostředí.

Mnozí zaměstnávali další lidi.

Někteří uspěli.

Jiní zkrachovali.

Někteří se zadlužili.

A někteří možná dodnes řeší závazky, jejichž původ už téměř zmizel v minulosti.

Možná proto tento příběh není jen o jedné ženě.

Je také o době, kdy se měnilo celé hospodářství.

O lidech, kteří se snažili podnikat poprvé v životě.

O odpovědnosti zaměstnavatele.

O dluzích.

O právu.

A o tom, co se stane, když se jedna špatná kapitola života protáhne na několik dalších desetiletí.

A teď přichází nejdůležitější otázka

Ne:

Kdo za to může?

Ale:

Jaký je skutečný právní stav třicet let starého závazku?

Je stále vymahatelný?

Z čeho přesně vznikl?

Jak se jeho výše v průběhu let měnila?

Jaká rozhodnutí byla vydána?

Jaké úkony byly provedeny?

Co bylo zaplaceno?

Co případně zaniklo?

A existuje dnes ještě možnost nechat celý případ odborně prověřit?

Protože možná existují lidé, kteří celý život žijí s přesvědčením, že už není žádná cesta ven.

A možná první krok není dluh zaplatit.

Možná je první krok jednoduše:

vzít po třiceti letech celý spis, položit ho na stůl a konečně zjistit, co v něm skutečně je.

Teprve potom lze říct, co je možné udělat dál.

Zdraví bez iluzí

Některé příběhy nekončí tím, že se dozvíme, kdo měl pravdu.

Někdy začínají otázkou, kterou jsme si měli položit už dávno.

Dá se ještě něco udělat?

A někdy je nejdůležitější právě to, že se po letech někdo rozhodne tuto otázku znovu otevřít.

Ne proto, aby hledal viníka.

Ale aby konečně zjistil, jaká je skutečnost.

 

konec PŘÍBĚHU 10

---

 

PŘÍBĚH 11 – připravujeme