Když si myslíme, že se nám nic nemůže stát

Občas potkávám děti a dospívající, jak zkoušejí nejrůznější odvážné nápady.

Když jim někdo domlouvá, často jen mávnou rukou.

„Ale prosím tě… vždyť se přece nic nemůže stát.“

V tu chvíli si vždycky vzpomenu na svého staršího bratra.

Bylo nám tehdy patnáct a šestnáct let.

Byly vánoční prázdniny, venku ležel čerstvý sníh a my měli pocit, že svět je jedno velké dobrodružství.

Bratr jednoho večera přišel s nápadem, který prý přinesl ze školy.

„Tohle musíme vyzkoušet.“

Já souhlasila.

Jako mladší sestra jsem mu bezmezně věřila.

V garáži jsme našli staré železné trubky.

Bratr začal jednu upravovat, něco do ní nasypal a připravoval ji tak, aby podle jeho představ vydala pořádnou ránu.

První pokus opravdu jen hlasitě bouchl.

Štěkali psi po celé ulici.

Maminka vyběhla ven a přísně nám domlouvala, ať podobné hlouposti už nikdy neděláme.

Jenže my byli mladí.

A mladí lidé si často myslí, že právě jim se nic stát nemůže.

Bratr našel větší trubku.

„Teď to bude opravdová rána,“ řekl s nadšením.

Nikdy nezapomenu na to, co následovalo.

Ozvala se ohlušující exploze.

Garáž se zaplnila kouřem.

Na okamžik jsem nic neviděla ani neslyšela.

Když jsem se dostala ven, bratr se potácel za mnou.

Padl do sněhu.

Křičel bolestí.

Maminka i tatínek přiběhli během několika vteřin.

Tatínek ho naložil do auta a odvezl do nemocnice.

Když jsme ho druhý den navštívili, měl obvázaný celý obličej i ruce.

Nejvíc si ale pamatuji jeho větu:

„Já už nikdy neuvidím.“

Všichni jsme plakali.

Naštěstí se jeho zranění postupně zahojila.

Na jedno oko už ale nikdy neviděl tak dobře jako dřív.

Od té doby uplynulo mnoho let.

Dnes už na ten večer nevzpomínám se strachem.

Spíš s pokorou.

Život mě naučil, že někdy stačí jediná nerozvážná chvíle a člověk si její následky nese celý život.

„Dnes už vím, že mladí lidé jsou zvídaví, odvážní a chtějí poznávat svět. To je přirozené. Jen bych si přála, aby se na okamžik zastavili a přemýšleli, než udělají něco, co už nepůjde vrátit zpátky.“

Jen bych si přála, aby se dokázali na chvíli zastavit a přemýšlet, než udělají něco, co už nepůjde vrátit zpátky.

Některé životní lekce jsou velmi drahé. Kéž se co nejvíce z nich podaří předat vyprávěním a ne vlastní bolestí.

S úctou a přáním krásných dnů
Darina