Slzy našeho pejska Haryho

Dodnes si pamatuji den, kdy se náš pejsek Hary po několika dnech vrátil domů.

Ne běžel.

Neštěkal.

Jen se pomalu plazil z lesa.

Celý špinavý, vyčerpaný a z posledních sil.

Když jsem ho uviděla, rozběhla jsem se k němu.

Vzala jsem ho do náruče a stále dokola se ptala:

„Hary, kde jsi byl? Co se ti stalo?“

A tehdy jsem uviděla něco, na co nikdy nezapomenu.

Z jeho očí tekly slzy.

Ano, skutečně plakal.

Hary byl náš pes.

Bydlel s námi na samotě u lesa, kde jsme si postavili dům.

Nebyl jen hlídačem.

Byl členem naší rodiny.

Kam jsme šli my, šel i on.

Do lesa na houby.

Na lesní jahody.

Na dlouhé procházky.

Byl věrný, poslušný a měl dobré srdce.

Jednoho dne ale zmizel.

Hledali jsme ho všude.

Volali jsme jeho jméno.

Uběhl den.

Pak druhý.

Pak další.

Pomalu jsme přestávali věřit, že se ještě někdy vrátí.

A pak přišel ten den.

Zrovna jsem na dvoře věšela prádlo, když jsem zaslechla šustění z lesa.

Šla jsem se podívat.

A tam ležel náš Hary.

Když jsem ho položila vedle jeho boudy, všimla jsem si zadní nohy.

Skrz stehno měl hlubokou ránu.

Vypadalo to, jako by ho někdo postřelil.

Dodnes si myslím, že se stal obětí nějakého pytláka.

Přesto se nevzdal.

Dny se plazil lesem, jen aby se dostal domů.

Ránu jsem mu opatrně omyla a vyčistila.

Připravila jsem mu čerstvou vodu, jídlo a uvařila mu i jemný bylinný odvar.

Stejným odvarem jsem mu ránu opatrně omývala.

Pak zalezl do své boudy.

Celý den jen tiše ležel.

Nejedl.

Nepil.

Jen si bolestivé místo olizoval.

Vzpomněla jsem si na babiččina slova.

„Nech pejska, ať si ránu olizuje. Příroda někdy ví, co dělá.“

Další den bylo všechno stejné.

Ale třetí ráno…

už na mě čekala hlava vykukující z boudy.

Miska byla prázdná.

Voda vypitá.

Sedla jsem si vedle něj a začala ho hladit.

„Tak co, Hary… už bude líp?“

Podíval se na mě svýma očima.

A mně se znovu zdálo, že jsou plné slz.

Nevím, jestli psi opravdu pláčou stejně jako lidé.

Ale ten pohled nikdy nezapomenu.

Každý další den byl silnější.

Za týden už pomalu kulhal po dvoře.

Rána se krásně hojila.

A my jsme byli šťastní, že se nám náš kamarád vrátil.

Ještě několik let nám dělal společnost.

Pak zestárl.

A jednou tiše odešel.

Dodnes, když si na něj vzpomenu, vybaví se mi jeden obraz.

Ne ten, jak běhá po louce.

Ale jak se po dlouhých dnech utrpení doplazil domů.

Protože věděl, že právě tady je jeho domov.

Lidé často říkají, že pes je nejlepší přítel člověka. Já bych řekla něco jiného. Když pes miluje, miluje celým svým srdcem. A věrnost, kterou nám dává, je dar, na který se nezapomíná.

S úctou a vzpomínkou na našeho Haryho

Darina