Dnes jsem nic zvláštního nezažila

Dnes jsem nic zvláštního nezažila.

A víte co?

Jsem za to vlastně moc ráda.

Ráno jsem si uvařila konvičku svého oblíbeného bylinkového čaje. K čaji jsem si dala kousek makového koláče, co jsem včera upekla a posadila se na zahradu.

Nikam jsem nespěchala.

Neměla jsem žádný plán.

Jen jsem seděla a dívala se kolem sebe. Na kytice bylinek, které suché viseli na provázkách.

Chvíli jsem pozorovala včelky, jak pilně přelétají z květu na květ. Každá měla svůj úkol a přitom působily tak klidně, jako by věděly, že na všechno je dost času.

Slunce pomalu hřálo, lehký vánek si pohrával s květinami a z korun stromů se ozýval zpěv ptáků.

Na zahradě bylo ještě dost práce.

Mohla jsem vytrhat plevel.

Ostříhat odkvetlé květy.

Něco přesadit.

Nebo napsat další článek do Deníku.

Ale dnes se mi nechtělo dělat vůbec nic.

A víte co?

Bylo to krásné.

Jen sedět.

Popíjet voňavý čaj.

Pozorovat zahradu, která se mění každým dnem.

Naslouchat tichu, které vlastně vůbec není tiché.

Vždyť kolem mě zpívali ptáci, bzučely včely, listy stromů tiše šuměly ve větru a někde v dálce zazvonil kostelní zvon.

Najednou jsem si uvědomila, jak málo člověku stačí ke štěstí.

Nemusí stále někam spěchat.

Nemusí mít každou minutu zaplněnou prací.

Nemusí pořád něco dokazovat.

Někdy stačí jen být.

Dívat se.

Dýchat.

A poděkovat za obyčejný den.

Možná právě ty nejobyčejnější chvíle bývají nakonec těmi nejkrásnějšími.

Dnes jsem nic zvláštního nezažila.

A přesto to byl nádherný den.

Přeji vám, abyste si i vy občas dopřáli den, kdy nemusíte nic. Jen být sami se sebou, s přírodou a s klidem, který nám dnešní svět tak často bere. Někdy právě v takových chvílích načerpáme nejvíce sil.

S přáním klidného dne

Darina