Někdy nestačí jen otevřít oči

Jednoho letního dne jsem se vydala na procházku na Vyšehrad.

Bylo horko. Takové to dusné odpoledne, kdy se i člověku těžko dýchá a nejraději by se schoval do stínu.

Přede mnou šel starší pán.

Vedle něj se pomalu loudal starý pes.

Byl to velký pejsek s prošedivělou srstí. Každý krok mu dělal potíže a bylo vidět, že už nemá sílu jako dřív.

Došli k přechodu přes silnici.

Pán přešel téměř okamžitě.

Pes zůstal stát uprostřed cesty.

Ne proto, že by nechtěl jít.

Prostě už nemohl.

V dálce se objevilo auto.

Místo aby se pán k pejskovi vrátil a trpělivě mu pomohl, začal na něj křičet.

A pak přišel první kopanec.

Pes jen seděl.

Ani nezavrčel.

Ani neutekl.

Jen se na svého pána podíval unavenýma očima.

„Proč ho kopete?“ zavolala jsem na něj.

Podíval se na mě a odsekl něco nepříjemného.

Pak psa dalším kopancem přinutil přejít na druhou stranu.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Šla jsem za nimi.

Celou cestu se opakovalo totéž.

Když pes zpomalil nebo si potřeboval na chvíli odpočinout, ozval se křik.

A někdy i další kopanec.

Nakonec vešli do jednoho domu.

Dveře zůstaly pootevřené.

Nevím proč, ale něco mě přimělo jít za nimi.

Sešla jsem po schodech dolů.

Najednou jsem uslyšela milý ženský hlas.

„Ty můj chlapečku… pojď sem. Ty máš určitě hlad. A určitě i žízeň.“

Před sebou jsem uviděla ženu, která pejska hladila, objímala a s láskou mu připravovala vodu i jídlo.

Bylo vidět, že ho má opravdu ráda.

Řekla jsem jí všechno, co jsem cestou viděla.

Jak na něj pán křičel.

Jak ho kopal.

Jak byl pes unavený.

Žena se na mě dívala s nevěřícným výrazem.

„To není možné,“ odpověděla.

„On má našeho pejska přece moc rád.“

V tu chvíli přišel do místnosti i ten muž.

Podíval se na mě.

Já se podívala na něj.

A pochopila jsem, že víc už říkat nemusím.

Odešla jsem.

Cestou domů jsem přemýšlela, jak zvláštní někdy život je.

Někdy nestačí pravdu vidět na vlastní oči.

Protože člověk uvěří tomu, komu věřit chce.

A ten starý pejsek?

Na toho jsem nikdy nezapomněla.

Dodnes si přeji, aby alespoň doma nacházel něhu, kterou si po letech věrnosti tolik zasloužil.

Od té doby, když potkám starého pejska, vždycky si vzpomenu na jeho unavené oči. Připomínají mi, že lásku nepoznáme podle slov, ale podle toho, jak se k sobě chováme, zvlášť když je někdo slabší než my.

S úctou a přáním krásných dnů
Darina