Povídání na zahradě o lichořeřišnici

Před několika dny se u mě zastavila známá.

Bylo krásné odpoledne a moje zahrádka zrovna hrála všemi barvami. Jedna rostlina vedle druhé kvetla a já měla radost, že se jim letos tak dobře daří.

Známá se rozhlížela kolem sebe a obdivovala, co všechno na zahradě pěstuji.

„Ty to tady máš krásné,“ říká. „Já bych ani polovinu těch rostlin nepoznala.“

„Tak to pojď,“ zasmála jsem se. „Ukážu ti některé z nich.“

Procházely jsme se mezi záhony, až jsme došly k lichořeřišnici.

Ta zrovna kvetla v celé své kráse.

„A tohle je co?“ zeptala se.

„Lichořeřišnice.“

„A k čemu ji máš?“

Já jsem se podívala na její krásné květy, jeden utrhla a snědla.

Známá na mě chvíli koukala.

„Ty to jíš?“

„Samozřejmě.“

„A chutná ti to?“

Rozesmála jsem se.

„Ochutnej.“

Trochu se zdráhala, ale nakonec si kousek květu vzala.

„Je to ostré!“ řekla překvapeně.

„Ano. Lichořeřišnice má takovou příjemně pepřovou chuť. Květy i listy se dají použít třeba do salátu nebo jen tak na chleba.“ Jedlé jsou také další části rostliny, ale samozřejmě jen tehdy, když jde opravdu o správně určenou a chemicky neošetřenou rostlinu.

A pak přišla otázka

„Ty ji tedy pěstuješ jen na jídlo?“

„Ne,“ odpověděla jsem.

„Mám ji ráda i jako bylinu. Tradičně se lichořeřišnice používala jako rostlina s antimikrobiálním účinkem a zkoumá se také její využití v některých bylinných přípravcích.“

Známá se zamyslela.

„Takže když budu mít infekci, mám si místo léků koupit lichořeřišnici?“

„Takhle jednoduše bych to neřekla,“ odpověděla jsem.

„Bylinky mohou být zajímavou součástí péče o zdraví, ale neměly by automaticky nahrazovat léčbu, kterou potřebuješ. Záleží na tom, o jaký problém jde.“

A právě tohle považuji za důležité.

Bylinka není totéž co antibiotikum

Lichořeřišnice obsahuje látky, které mají antimikrobiální vlastnosti a které se zkoumají i v souvislosti s některými infekcemi. Existují například klinické studie přípravků obsahujících lichořeřišnici spolu s křenem při opakovaných nekomplikovaných infekcích močových cest.

To je ale něco jiného než říct:

„Lichořeřišnice vyléčí každou infekci.“

To bych si nedovolila tvrdit.

Stejně tak při vysoké horečce, silné bolesti nebo zhoršujících se potížích není čas experimentovat doma.

Nejdřív potřebujeme vědět, co se vlastně děje.

Já ji mám ráda i na zahradě

„A víš, co je na ní ještě zajímavé?“ zeptala jsem se.

„Co?“

„Já ji nepěstuji jen kvůli květům a jídlu.“

Lichořeřišnice je totiž zajímavá i jako rostlina v zahradě. V některých zahradách se používá jako tzv. lapací rostlina, protože může přitahovat některé škůdce, například mšice, a tím pomáhat odvést jejich pozornost od jiných rostlin. Neznamená to ale, že sama o sobě vyřeší každý problém se škůdci.

„Takže ji máš jako léčivou rostlinu i jako pomocnici na zahradě?“ podivila se.

„Přesně.“

A co jsem si z ní připravila?

Lichořeřišnici mám doma i jako součást svého bylinného zpracování.

Některé bylinky suším, z jiných připravuji tinktury a další používám čerstvé v kuchyni.

Mám ráda, když jedna rostlina není jen krásná na pohled, ale můžeme ji poznat z více stran.

Jako rostlinu.

Jako potravinu.

Jako součást tradičního bylinkářství.

A také jako připomínku toho, co nám zahrada všechno nabízí.

„Takže bych měla začít poznávat, co vlastně doma pěstuji?“

Známá se podívala kolem sebe.

„Asi ano,“ smála se.

„Já mám na zahradě hlavně kytky, protože se mi líbí. Ale ty kolem nich pořád něco děláš, sbíráš, sušíš a vyrábíš.“

„Protože mě to baví.“

A potom jsem jí ukázala ještě několik dalších rostlin.

Najednou se začala ptát:

„A tohle je co?“

„A tohle se jí?“

„A tohle se suší?“

A já jsem si říkala, že možná právě takhle začíná vztah člověka k bylinkám.

Ne učením se názvů z knihy.

Ale jedním utrženým květem.

Jedním přičichnutím.

Jednou otázkou.

Příroda není lékárna bez pravidel

Když jsme se potom posadily na zahrádce, uvařily jsme si kávu a daly si koláč.

A samozřejmě jsme už nemluvily jen o bylinkách.

Ale naše povídání se k nim pořád vracelo.

Přemýšlela jsem o tom, jak snadno někdy říkáme:

„Tohle je léčivé.“

A tím máme pocit, že je všechno vyřešené.

Jenže příroda je trochu složitější.

Bylinky mají své vlastnosti, své možnosti i svá omezení.

A čím víc je poznáváme, tím víc si uvědomujeme, že je dobré zacházet s nimi s respektem.

Lichořeřišnice mi připomíná ještě jednu věc

Že nemusíme všechno kupovat hotové.

Některé věci můžeme vypěstovat.

Můžeme si utrhnout květ do salátu.

Můžeme si všimnout rostliny, kterou jsme dříve vůbec neznali.

A můžeme se naučit rozlišovat, kdy je bylina krásným doplňkem našeho života a kdy už je potřeba odborná pomoc.

To je podle mě opravdové bylinkářství.

Ne věřit všemu.

Ale poznávat, ptát se a používat bylinky s rozumem.

A když jsme dopily kávu, známá se na mě podívala a řekla:

„Víš co? Já si o těch bylinkách opravdu něco nastuduju.“

Usmála jsem se.

„Tak to je dobrý začátek.“

A obě jsme se zasmály.

Lichořeřišnice zatím dál kvetla.

Jako by vůbec netušila, kolik otázek kolem ní člověk dokáže vymyslet.