Ranní procházka se Šelbim

Dnes ráno jsem se vydala na procházku se svým pejskem Šelbim. Slunce teprve stoupalo nad obzor a slibovalo krásný letní den. Učím ho, aby poslouchal a nelítal za každou vůní, ale někdy je pro něj pach jiného psa nebo zajíce silnější než mé volání.

Na louce u Jizery se rozběhl s takovou radostí, až se mi chtělo smát. Když se po marném pronásledování zajíce vrátil zpátky, stačilo jen lehce pohrozit prstem. Sklopil hlavu, jako by dobře věděl, že tohle se nedělá.

Louka byla čerstvě posečená a vzduch voněl senem. Tu vůni miluji od dětství. Je v ní něco čistého a uklidňujícího, co člověku připomene, že štěstí se často skrývá v těch nejprostších chvílích.

Šelbi se nakonec ještě vykoupal v Jizeře a spokojeně se vydal se mnou domů. Cestou jsme míjeli zahrady, odkud se ozýval štěkot psů, kteří celý den tráví za plotem. Vždy mě to zarmoutí. Pes potřebuje nejen misku s jídlem, ale také blízkost, péči a společně prožité chvíle.

Vzpomněla jsem si na svou dceru, která loni chodila krmit sousedova zvířata. Přestože ji jejich pes ze strachu pokousal a ona musela na šití, druhý den se vrátila, aby se o něj i o králíky postarala. Tehdy jsem si uvědomila, že opravdová láska ke zvířatům se pozná právě v takových chvílích – v odvaze, soucitu a zodpovědnosti.

Darina

„Máte také zvířecího kamaráda, se kterým rádi vyrážíte do přírody? Jaký společný okamžik vám nejvíce utkvěl v srdci?“