Jak jsem kvůli švestkovým knedlíkům uvízla na stromě

Občas se sama sobě směji, když si vzpomenu na příhody z mládí.

Jedna z nich se mi vybaví pokaždé, když dozrávají švestky.

Bylo to před dvaačtyřiceti lety.

Čekala jsem svou druhou dceru a byla už v osmém měsíci těhotenství.

Jednoho rána jsem dostala obrovskou chuť na švestkové knedlíky.

Říkala jsem si, že určitě potěším i starší dceru, až se vrátí ze školy.

Tehdy jsme bydleli na samotě u lesa, v domě, který jsme si sami postavili.

Před domem byly louky, za domem les a nedaleko rostla krásná švestka.

Vzala jsem košík a vyrazila.

Jenže švestky byly vysoko.

A tak jsem udělala to, co bych dnes už určitě neudělala.

Vylezla jsem na strom.

S košíkem.

A s velkým bříškem.

Když už jsem byla skoro tam, kam jsem potřebovala, chtěla jsem si stoupnout o jednu větev výš.

V tu chvíli mě chytila silná křeč do nohy.

Nemohla jsem nahoru.

Ani dolů.

Zůstala jsem stát na větvi a jen přemýšlela, jak se asi dostanu zpátky na zem.

Každý pohyb znamenal další bolest.

Po nějaké době jsem v dálce uviděla, jak se ze školy vrací moje dcera.

To byla úleva!

Začala jsem na ni volat.

Chvíli nechápala, odkud se ozývám.

Pak zvedla hlavu.

A uviděla mě.

„Maminko… co tam děláš?“

„To je teď vedlejší,“ odpověděla jsem se smíchem.

„Spíš přemýšlej, jak se dostanu dolů.“

Jenže ani jedna jsme na žádné řešení nepřišly.

Věděly jsme, že budeme muset počkat, až se vrátí táta z práce.

A protože nám čas utíkal opravdu pomalu, napadl mě zvláštní nápad.

„Víš co? Vytáhni si učebnice a čti mi.“

Tak jsme tam spolu strávily celé odpoledne.

Dcera mi četla, společně jsme udělaly domácí úkoly a mezi tím jsme si povídaly.

Když se konečně objevil manžel, dcera se rozběhla naproti.

„Tati, rychle! Maminka je pořád na stromě!“

Dodnes si umím představit jeho překvapený výraz.

Naštěstí byl šikovnější než já.

Vylezl za mnou a opatrně mi pomohl dolů.

Ten den už se švestkové knedlíky nevařily.

Ale druhý den mi manžel švestky natrhal sám.

A já konečně uvařila knedlíky, na které jsem měla takovou chuť.

Seděli jsme u stolu, smáli se celé té příhodě a vychutnávali si voňavé švestkové knedlíky posypané mákem.

Když si na to dnes vzpomenu, říkám si, že mládí je někdy opravdu odvážné.

A možná i trochu nerozvážné.

Ale právě z takových okamžiků vznikají vzpomínky, které nás dokážou rozesmát ještě po mnoha letech.

Dnes už bych na tu švestku určitě nelezla. Ale pokaždé, když vařím švestkové knedlíky, si na ten den s úsměvem vzpomenu.

S úctou a přáním krásných letních dnů

Darina